Co se stane ve skříni, zůstane ve skříni

Polibek a past

Potom hrdlo lahve ukázalo na mě. Sero se s ďábelským pohledem rozhlédnul okolo a jeho oči se zastavily na...

„Dej pusu Kirishimovi!" Pronesl vítězně Sero. Podívala jsem se na červenovlasého chlapce.

Nebohý Kiri byl stejně červený jako jeho vlasy. Nebyla jsem si jistá, jestli je dobrý nápad dát mu pusu. Jakože – Kirishima se pravděpodobně ještě nikdy s nikým nelíbal, nebo jsem si ho minimálně nedokázala představit, že by se s někým předtím líbal. Nemohla jsem tedy jen tak jít a ukrást jeho první pusu.

Ne, to rozhodně nepřipadalo v úvahu. Budu muset obětovat kousek svého ošacení. Přežiju sedět zde v podprsence, ostatní mě už tolikrát viděli v té sportovní při tréninku, že to zas takový terno snad nebude. S povzdechem jsem popadla okraje crop topu.

„Počkej!" vykřiknul Kirishima. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Udělej to. Je to v pohodě." Řekl, červený až za ušima.

„Seš si jistý? Můžu si místo toho kdyžtak sundat..."

„Udělej to." Jeho pohled byl přilepený k podlaze. Snažil se znít sebejistě. „Je to v pohodě."

„Dobře, když to říkáš..." pořád jsem si tím nebyla příliš jistá, ale přisunula jsem si blíže.

Kiri mi věnoval nervózní pohled. Měl doširoka rozevřené oči a kmital pohledem mezi mýma očima a rty.

To mi pouze potvrdilo mé podezření. Skutečně to bude jeho první polibek.

„Zeptám se naposled. Vážně to chceš udělat?" Zkusila jsem mu dát poslední šanci z toho vycouvat. On ale pouze přikývnul.

„Dobře tedy." Posadila jsem se před něj. Kiri nervózně polknul a podíval se za mě. Bylo mi jasné, že ať dělají ostatní cokoliv, rozhodně ho tím neuklidní.

„Hej, nedívej se na ně. Představ si, že tu nejsou, dobře?" Vyzvala jsem ho potichu, aby mě slyšel pouze on.

Kiri pouze přikývnul, pohled upřený na svá kolena. Položila jsem mu dlaň na tvář, abych ho přinutila se na mě podívat.

„Nebuď nervózní. Bude to v pohodě. Pouze dělej to, co budu dělat já, okay?"

„Okay."

„Dobře, tak já jdu na to," poznamenala jsem k sobě. Naklonila jsem se k němu a zavřela oči. Pokusila jsem se ignorovat ostatní dělající rámus, když jsem přitiskla mé rty na ty jeho.

Kirishima byl celý ztuhlý, takže jsem vzala jeho ruku a jemně ji stiskla. Stisknul ji zpátky a trochu se uvolnil, což jsem brala jako dobré znamení. Začala jsem pomalu pohybovat svými rty a on dělal to samé, přesně jak jsem mu radila.

Na první pusu si vedl skutečně dobře. Musela jsem se pousmát. Učil se rychle. I když možná až moc. Začal přebírat vedení a polibek se zintenzivnil, jak jsme spolu válčili o nadvládu. Nakonec jsme se museli oba odtáhnout lapajíce po dechu.

„Dobrá práce, šlo ti to," zašeptala jsem jeho směrem a obdařila ho úsměvem, který mi s úlevou oplatil. Teprve teď ke mně dolehnul okolní halas. Ostatní hlasitě hvízdali a šíleli. Sero a Kaminari poplácali Kirishimu po zádech a Mina mi ukázala zdvihnuté palce. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří a Kiri na tom nebyl o nic lépe.

Když jsem si šla sednout zpátky na své místo, zachytila jsem Bakugův pohled. Díval se na mě a Kirishimu se zvláštním výrazem, který jsem nedokázala zařadit. Než jsem stihla rozluštit, co se v něm skrývalo, odvrátil se a začal zírat do svého kelímku. Divný. Rozhodla jsem se to ale prozatím pustit z hlavy.

Po několika dalších kolech bylo zřejmé, že alkohol zabíral a lidi začínali ztrácet zábrany. Jenom kolo předtím jsme zavřeli Jiro a Kaminariho do Minina šatníku kvůli výzvě zvané 'fifteen minutes in heaven'. Šlo v podstatě o to, že zavřete dvě osoby do malého prostoru (pro tento účel skvěle sloužily šatní skříně) a tyto dvě osoby se spolu mají (lidově řečeno) muchlovat. Mezitím co jejich patnáct minut běželo, rozhodli jsme se pokračovat ve hře.

A to byl ten zlom kde věci nabraly nečekaný obrat. Mina opět zatočila lahví – a ta ukázala na Bakuga. Ten (ne)měl štěstí, a tak po celou dobu (co jsme začali dávat úkoly zahrnující líbání se apod.) na něj nepadla flaška. Až doteď. A ještě ke všemu to byla Mina, kdo mu měl dát úkol. Chudák kluk.

Vážně se mi nelíbil výraz na Minině obličeji, přestože se usmívala. Než ale zadala úkol Bakugovi, naklonila se ke mně a zašeptala: „Na tohle budu potřebovat tvoji pomoc. Jdeš do toho?"

Rozmýšlení mi vzalo ani ne vteřinu, než jsem přikývnula na souhlas. Nechat si ujít příležitost udělat si srandu z Bakuga? Kdo si myslí že jsem? Ať už šlo o cokoliv, nemohla jsem si to nechat ujít, i když to znamenalo že mě nejspíš po tom Bakugo zabije. A vzhledem k tomu, v jakém byl momentálně rozpoložení, tak jsem byla 100% mrtvá. Ale co bych neudělala pro nějakou tu srandu, že?

Mina se obrátila zpět k Bakugovi. Ten jí věnoval otrávený pohled a založil si ruce před holou hrudí.

„Vyzývám tě k 'fifteen minutes in heaven' s Kirishimou!" Oznámila nahlas, ukazujíc přitom na nebohého Kiriho.

„COŽE?!?" Vykřiknuli oba šokovaně. Ale Mina už popadnula Kiriho a odtáhnula ho z místnosti dřív, než se vůbec zmohl na protest. Nechápala jsem kam ho táhne, dokud neotevřela dveře přes chodbu. Jednalo se o pokoj jejích rodičů a naproti dveřím byla příhodně umístěná velká šatní skříň. Byla o něco větší než ta v jejím pokoji, která byla momentálně okupovaná Jiro a Denkim. Otevřela ji dokořán – byla poloprázdná, jen několik kousků oblečení visících z ramínek – a strčila zkoprnělého Kirishimu dovnitř.

„V žádném případě nevlezu do té z*srané skříně, f*cking racoon eyes!" zařval mezi nadávkami Bakugo. Stál uprostřed jejího pokoje ve výhružném postoji.

V tu chvíli jsem si uvědomila, s čím ode mě chtěla Mina pomoct. Aktivovala jsem svůj quirk, což je super rychlost. Yep, jsem něco jako Quicksilver z X-menů. Můžu se tedy pohybovat velice rychle (jak už název vypovídá) a také díky tomu mohu přesouvat větší a těžší objekty. A do této kategorie spadají i lidé.

Popadnula jsem Bakuga předtím, než se zmohl na odpor, a vběhnula jsem s ním do druhé místnosti. Protože jsme byli v budově, a navíc jsem předtím vypila nějaký ten alkohol, tak mi dostat se ke skříni zabralo déle než by mi to trvalo jindy – takhle mi to zabralo celé tři vteřiny. A kvůli zpomaleným reakcím jsem si až pozdě uvědomila, že musím včas deaktivovat svůj quirk. Dopadli jsme proto celkem tvrdě. Naštěstí naše přistání trochu ztlumilo těch pár kousků oblečení, co bylo uvnitř. Dopadli jsme těsně vedle Kirishimy.

„To si ze mě děláte k*rva..." začal řvát Bakugo.

Rychle jsem se otočila, abych vyskočila ven. Spatřila jsem ale, jak se přede mnou zavírají dveře.

„POČKAT!" Zaječela jsem s panickou hrůzou. „JEŠTĚ JSEM UVNITŘ!"

Ale dveře už byly zavřené. Slyšela jsem, jak se venku Mina hihňá. „Užijte si to děti! Mama se vrátí za patnáct minut!"

S tímhle jsme slyšeli, jak se zabouchly dveře na chodbu a zvuky zvenčí utichly. Uvnitř ve skříni nešlo nic vidět, dveře nepropouštěly ani paprsek světla. Slyšela jsem vpravo od sebe křičet a nadávat Bakuga a na druhé straně jsem cítila teplo jdoucí z Kiriho těla.

Naprázdno jsem polknula, když jsem si uvědomila, v jaké se nacházím situaci. Bakugo mě zabije, tady v téhle skříni. Zabije mě za to, že jsem ho sem hodila. A udělá to jen co si uvědomí, že je zbytečné křičet na Minu, aby se vrátila a pustila ho.

A to uvědomění přišlo rychleji, než bych si přála.