Čtvrtý měsíc

I.

,,Dario?"
S trhnutím se vrátila do reality. Co se děje? Kde jsem?
Zmateně se podívala své spolužačce do očí. Ačkoliv jí měla ráda, tušila, že tohle jí jen tak neprojde.
,,Zapomněla jsi? Máme spolu dělat projekt, a ty akorát spíš! Ještě že mě tvá mamka pustila dovnitř." Její hlas byl klidný, ale Daria věděla, že se zlobí.
,,Omlouvám se.." Zamumlala narychlo a promnula si oči. Zahlédla, jak jí Celestia propaluje pohledem. Unaveně vydechla, a obrátila k ní pohled.
,,Opravdu, omlouvám se! Tak už se nezlob.." Zasténala, a podívala se jí do očí. Celestia odvrátila pohled, a nakonec kývla. ,,Fajn. Ale teď už se soustřeď."

Daria se rozloučila s Celestii, a zabouchla za ní dveře. Konečně. V podstatě neměla ani tušení, o čem byl jejich projekt, byla jen ráda, že už je hotový.
Její matka mezitím odešla do práce na noční, a tak zůstala jako každý den sama doma. Tedy - nechceme, aby to vypadalo že její matka není vůbec doma, to ne, jsou i dny kdy je doma celý den. Ale často si bere noční, aby přes den mohla uklidit, navařit, a všechny takové ty běžné věci co se v domácnosti dělají. Hlavně tedy chce vydělat co nejvíce peněz, aby sebe a svou dceru uživila.
Daria se prošla do kuchyně, a vzala si jablko. Jindy by už touhle dobou spala, nebo se alespoň válela v posteli, ale dnes nebyla ani trochu připravena zalézt zpět do měkkých peřin.
Pohlédla ven z okna a semkla rty do úzké linky. Nemá dovoleno chodit za tmy ven, ale opravdu potřebuje trochu čerstvého vzduchu.
Nakonec se tedy odhodlala, vytáhla mobil z nabíječky a vložila si ho do kapsy od bundy. Sáhla na kliku. ,,Co oči nevidí, to srdce nebolí.." Zamumlala, a vypařila se z domu.

Mlčky našlapovala lesem, zmrzlé listí jí křupalo pod nohama. Od úst se jí vznášely obláčky a pomalu jí růžověly prsty. I přes všechny nepříznivé podmínky se jí nechtělo zpět domů. Co by tam dělala? Mráz ji probudil, takže nebyla ani trošku unavená, a učit se jí zrovna také nechtělo. 
Tím pádem jí nezbývalo nic jiného, než jít dál do lesa. No, on to úplně nebyl les - okolo bylo pár stromů, ale většina plochy byla pokrytá mýtinami. 
Zaneprázdněna sledováním hvězd a páry vycházející z jejích úst, šla, ale najednou zakopla a už ležela na zemi. 
,,Sakra.." Zem byla nepříjemně studená, což jejím promrzlým dlaním nepomohlo. Podepřela se lokty, aby se mohla posadit.
,,Jste v pořádku?" Zaslechla klidný, ale starostlivý mužský hlas. Lekla se, zvedla hlavu.
Stál před ní muž, spíše mladík, oděný celý v bílém. Měl bílé, poměrně dlouhé rovné vlasy a dokonce i bílé oči. Jeho pleť byla světlá, a jeho pohled vyzařoval podivný klid.
Jak se sem dostal? Vůbec neslyšela jeho kroky.. Natáhl k ní ruku.
Daria chvilku váhala, ale ruku přijala a s jeho pomocí se postavila. Měl příjemně teplé ruce, a velmi hebkou kůži. 
,,Omlouvám se, váš pád je jistě má vina,.." Sklonil se k zemi a zvedl kousek nějaké horniny. 
,,Muselo to spadnout když jsem přišel.." Zamumlal tiše.
,,Cože? Teda- To je jedno. Kdo jste?" Příčilo se jí vykat někomu stejného věku, ale když už s tím začal, nepřišlo jí vhodné s tím nepokračovat.
,,Oh- Promiňte, má chyba." Podal Darie ruku. ,,Mé jméno je Callisto." Mile se usmál. Daria k němu obezřetně natáhla ruku a následně ji stiskla.
,,Daria." Chvíli se odmlčela, a pak ji pustila. ,,Promiňte, nechcete si spíše tykat?" Vychrlila najednou bez přemýšlení, a trošku toho zalitovala.
Callisto se lehce, elegantně zasmál a přikývl. ,,Jistě, nemám s tím problém."
Něco na něm bylo zvláštního. Samozřejmě, měl bílé vlasy, ale spíš ta energie a styl jakým se vyjadřoval.. Určitě není odsud, celou dobu stál rovně, jako nějaký šlechtic.. Daria se přistihla, že zírá. Rychle zavrtěla hlavou a nervózně se zasmála.
,,Máš neobvyklé jméno, nejsi místní, viď?" Mráz ji donutil schovat ruce do kapes.
Callisto se mírně pousmál, a přikývl. ,,Místní opravdu nejsem, můj domov je spoustu kilometrů odtud." Daria se podivila, a trochu se zachvěla. ,,Co tedy děláš tady?"
Oba dva chvíli mlčeli. Navzájem si hleděli do očí, dokud Callisto nerozsekl ticho. ,,Je tu krásná krajina, proto se sem vracím." Oční kontakt však zůstal neporušen. Daria se začínala cítit nesvá, tak ho ukončila a zadívala se do země.
,,Nechceš se se mnou projít? Tedy pokud neplánuješ vrátit se domů, vypadáš promrzle.." S očekáváním na ni hleděl.
Daria chvíli mlčela, ale nakonec stejně souhlasila. Nechtělo se jí vracet se domů, navíc Callisto vypadal sice záhadně, ale také velmi mile.

Sníh a led jim křupal pod nohama. Callisto prolomil ticho.
,,Chodíš v noci často ven?" Daria se dívala na krajinu před nimi. ,,Ne.." Odmlčela se. ,,Máma nechce abych za tmy chodila ven. Ale dnes jsem se necítila moc dobře, tak jsem udělala výjimku."
Po chvilce se na něj podívala. Vypadal opravdu zvláštně.. Ale ta jeho zvláštnost ji přitahovala. Zastavila se, načež on taky. Dívala se na něj. ,,Odkud doopravdy jsi?"