The Night Hunter

Kapitola první

Jmenuji se Arwen Renshaw. Jsem stvořením noci - proti své vůli. Obochodovala jsem s upírem jménem Orion Randal. Má matka byla těžce nemocná a on naší rodině poskytnul peníze na její léčbu za cenu mého života - vzal si mě jako svého učedníka. A tím začal běh na dlouhou trať.

Byla temná jarní noc, ale já jako poloupír jsem v té husté tmě dokázala vnímat svoje okolí do dálky několika metrů dost ostře a tak jsem se tiše, ale mrštně pohybovala po lesní krajině. Vítr zpíval svou píseň a listí na stromech tančilo při těch tónech, vzduch voněl jarním kvítím a zelením. Srna, kterou jsem stopovala už hodinu se tiše pásla na palouku, který osvítil měsíc v úplňku. Její štíhlé nohy se svižně pohybovaly a byly plně připraveny k útěku, pokud její nastražené uši uslyší něco, co by mohlo znamenat její nebezpečí.- Důležité bylo postavit se tak, aby nemohla cítit můj pach. Znejistila by, zavětřila a odběhla pryč. Jako svůj úkryt jsem si zvolila nedaleký keř, kde jsem se schoulila a tiše vyčkávala na vhodnou chvíli k útoku.

Najednou jsem za svými zády uslyšela křupnutí, v blesku jsem se otočila za sebe, ale nikdo tam nebyl. Bylo mi jasné, že je to Orion, ale nezahlédla jsem ho. A nebyla jsem jediná, kdo zaregistroval ono prasknutí klacíku. Srna rychle odběhla pryč z palouku, aby unikla hrozícímu nebezpečí.

Hned na to se ozval tichý smích, který mi byl tak známý.

,,Omlouvám se ti, Arwen." zasmál se chladně Orion z koruny stromu nade mnou.

,,Skvěle, vyplašil jsi mi večeři." štěkla jsem na něj a zafuněla zlostí.

,,Stále mám nějaké ampulky s lidskou krví, ale to ty moc dobře víš." mrknul na mě šibalsky a hbitě s ladností slezl ze stromu dolů.

,,A ty moc dobře víš, že se ještě necítím na lidskou krev." odfrkla jsem si a mířila jsem zpět k našemu tábořišti, pryč z lesa.

,,Dala by ti víc síly, tvoje smysly by se zlepšily. A navíc - nemusela by ses noc co noc honit za zvířaty, vždyť je to pod tvoji úroveň a neříkej mi, že tě to baví." šel přímo za mnou a i když jsem mu neviděla do tváře, bylo mi jasné, že má na rtech ten svůj křivý úsměv.

Otočila jsem se, abych mu věnovala přísný pohled.

,,Nejsem připravená stát se zrůdou."

,,Jsi poloviční zrůda," zachovával kamennou tvář a poškrábal se na svojí jizvě, která mu vedla přes levou tvář, "buď se staneš zrůdou plnohodnotnou, nebo zemřeš - znovu."

Seděla jsem u ohně a nad ním vodu v našem kotlíku. Z vaku jsem vyndala nějakou zeleninu, nakrájela ji, připravila a omyla. Orion sehnal nějaké to čerstvé maso, které jsem rozporcovala a očistila, aby bylo poživatelné.

Lákavá vůně přivedla mého mistra k našemu táboru - věčně nenažraný.

Ano, upíři (i poloupíři) musí jíst také normální jídlo. Je to kvůli vyvážení našeho organismu. Pouhá krev nám k dobrému fungování nestačí.

,,Copak se to tu vaří, má drahá učednice?" loupnul po mě očima Orion.

,,Když si počkáš, třeba taky něco dostaneš."

Orion je velmi atraktivní, tajemný a přitažlivý upír - mnohými ženami noci chtěný a není se čemu divit. On je ale všechny odmítá, je velice nepřístupný a na první pohled i docela chladný a jeho velká jizva na tváři mu dodává na děsivosti. Ale jeho kouzelnému pohledu málokterá odolá - kromě mě.

Po večeři se svalil do klubíčka, přikryl se pláštěm a ležel otočený zády k ohni a ke mně. Já se dívala na oblohu plnou hvězd a vzpomínala na svou rodinu. Pichlavá bolest na hrudi mě trýznila každý den. Je to sice už rok, co jsem odešla, ale pořád to bolí, jakoby se to stalo včera. V takových chvílích se snažím svojí pozornost soustředit jinam.- Tak jsem hledala souhvězdí a broukala si jednu z upířích písní, kterou mě Orion naučil. Věděla jsem, že nespí, ale rád poslouchá můj hlas, takže ani nedutal.

Za chvíli už jsem pomalu přivírala oči únavou a o pár minut na to jsem se ocitla v říši snů, kde jsem byla chráněna před trápením ze ztráty svého lidského života.