The Night Hunter

Kapitola třetí

Stáli jsme každý na jednom konci volného placu v lese, který byl posetý trávou a lučním kvítím. Připravovala jsem se na souboj, protahovala si ztuhlé svaly a lehce křupla s klouby na prstech. Věděla jsem, že ode mě oba očekávají více, než průměrný výkon a čím víc jsem na to myslela, tvořil se mi uvnitř větší a větší kámen, který doléhal na moje srdce a pod jeho vlivem se svíralo.
Poslední hluboké vydechnutí a vrhla jsem se ke svému mistrovi. Svištěla jsem větrem a cítila jak se mi vzrušení rozlévá po celém těle.

První rána přišla od mého vyzyvatele a já se jí mrštně  vyhnula, aniž bych musela ze sebe vydat příliš mnoho sil. Pousmála jsem se pro sebe a rozeběhla jsem se vstříc Orionovi. Použila jsem jednu z nejosvědčenějších taktik, kterou je míření na určité místo a v poslední chvíli úder na nejméně chráněnou část těla při soupeřově soustředění na výpad proti útoku, který očekává od protivníka. Je to dobré zmatení.

Zasáhla jsem Oriona do levého boku a on s lehkým syknutím přitiskl dlaň k ráně - linul se z ní potůček rudé, skoro až černé krve, který smáčel jeho oděv. S nadšením v očích z mého skvělého počínání se na mě zakřenil a neohroženě a s nadšením bojoval dál, bolest nevnímaje. Tohle jsem na něm vždy obdivovala - jeho odhodlanost, sílu, výdrž a nezlomnost. Tiše jsem doufala, že jednou dosáhnu i já takových schopností. Při takových myšlenkách, pokud je můj mistr zachytí, reaguje slovy "Všechno chce čas." a já jsem si toho plně vědoma. 

Po pár minutách našeho souboje jsme oba byli potrhaní a měli na těle ošklivé rány, některé hlubší a jiné bych nazvala nepatrnými škrábanci. To už se tak stává, ale můžete mi věřit, že při bojování na život a na smrt je to mnohem větší masakr. Tohle je pouze slabý odvar toho, co se běžně odehrává v klanu.

Nijak jsme se s Orionem nelišili ve stavu, v jakém jsme se nacházeli z neustálých ran, se kterými ani jeden z nás nešetřil. Bylo to pro oba velké překvapení, že jsem se tak zlepšila a Archibald jen spokojeně sledoval opřený o strom s tím svým, pro něj zřejmě typickým, šibalským pohledem. Očividně byl velmi spokojený s mým výkonem a já měla skvělý vítězný pocit, který se rozléval po celém mém těle a do obličeje, po kterém stékala krev a pot, se vkradl letmý úsměv, jemuž jsem se nebyla schopná ubránit.

,,Ten úsměv tě přejde, poloupírko, teď se do tebe opřu!" hulákal provokativně Orion. Vím, že to nikdy nemyslí zle, jen zkouší mou trpělivost, kterou je potřeba zlepšovat. Musím se naučit krotit svoje emoce a nenechat se jen tak někým rozhodit.

Souboj jsem zakončila poslední ranou do břicha, do které jsem vložila svoje poslední síly. Po úderu soupeř padl a já měla co dělat, abych na zemi neskončila také. To by rozhodně na Archibalda dojem neudělalo. Stála jsem pevně na nohou, přemáhala bolest a zatínala zuby, abych vydržela a sledovala jsem svého učitele, který ležel na zádech jako mrtvý brouk. Chvíli jen skučel a poté se potácivě zvedl a šel přímo ke mně.

,,Vedla sis dobře, Arwen." řekl Orion se svou klasickou kamennou tváří, ze které se nedá nic vyčíst. 
,,Vedla si skvěle, řekl bych." dodal mezi řečí upír stojící opodál. Usmíval se na mě a já se v jeho pohledu naprosto ztrácela - přestávalo se mi líbit, jaký má na mě Archibald vliv. Když tohle Orion zaregistroval, tváře se mu na moment zbarvily rumělkovou a zprudka nasál vzduch do plic, čímž se zvětšila jeho hruď. Tušila jsem, že trochu žárlí.

,,Abys jí nepřechválil." odfrkl si upír s nepřístupným tónem.
,,Měla by vědět, že dělá pokroky." pousmál se Archibald, stále na svém místě v přítmí, kde mu nebylo téměř vidět do tváře.
,,Ona si je toho vědoma, může to vypozorovat a nemá potřebu slýchat chválu od každého. Stouplo by jí to do hlavy a ty víš, že s takovou se těžko prosadíš."
,,Orione, nebuď tak zapšklý." zvolal s nadsázkou v hlase vysoký upír stojící opřený o silný platan na kraji palouku.
,,Pokud se do toho můžu vmíchat..," nahodila jsem něžně, "řekla bych, že můj mistr mě učí dobrým způsobem. Raději si poslechnu kritiku, než aby mi někdo pochleboval, jak skvělou odvádím práci, když sama dobře vím, že dělám chyby. Pak mi každé jeho drobné pochválení udělá větší radost a můžu si být jistá, že je zasloužené."
Nad tím co jsem řekla se oba upíři usmáli a věnovali si spiklenecký pohled.
,,Bude z ní dobrý upír, Orione. Její výcvik je ve správných rukou." řekl Archibald a jeho upíří přítel kývnul na znamení díku.
,,A teď navrhuji abychom se všichni vydali do nejbližší krčmy, protože si teď oba zasloužíme řádný odpočinek a teplé jídlo do žaludku." navrhnul Orion. Nikdo z nás nebyl proti a tak jsme se vydali přes hluboký les úzkou pěšinou, která vedla k hlavní cestě. Při pomyšlení na skvělé místní pivo se mi začaly hrnout sliny do úst a nemohla jsem se dočkat, až si ho budu moci vychutnat po tak vysilujícím souboji.