The Night Hunter

Kapitola druhá

,,No tak už mi zasaď pořádnou ránu Arwen!" vykřiknul s vyťatými zuby Orion. Vždycky, když trénujeme upíří souboj, snaží se mě co nejvíc vyhecovat, abych podávala lepší výkon. Ale svůj vztek jsem se už naučila ovládat - takže mi tohle vůbec nepomáhalo.

Na těle už jsem měla hodně tržných ran a jelikož nejsem plnohodnotným upírem, nehojí se mi tak rychle a bolí mnohem víc.

,,Mysli jako upír a bojuj jako upír!" zavrčel nervózní Orion. Hned nato jsem se zhluboka nadechla, rozeběhla se tou největší rychlostí, jakou dokážu vyvinout a s hlasitým křupnutím jsem upíra srazila k zemi. Natáhla jsem ruku se svými dlouhými nehty, abych naznačila, že bych mohla zabít.

,,Lepšíš se, děláš mi radost.- A teď zlez." Orion vyskočil na nohy a rukama si otřepal prach z jeho prostých šatů. Já si utírala tekoucí krev z rozseknutého rtu. Postupně jsem si začala uvědomovat zbytek ran, které jsem během souboje obdržela.- Opravdu to bolelo.

Orion je skvělý bojovník, mnoho upírů touží utkat se s ním - a on nikdy nikoho neodmítá. To je jedno z pravidel upírů. Pokud upír upíra vyzve na souboj, nesmí vyzvaný odmítnou a vyzívající už nesmí couvnout. Pokud to jeden z nich udělá, vystaví se tak potupě a celý klan si to bude šuškat ještě hodně dlouho.

Jeho talent byl rozvíjen mnoho let (a stále je) - Orionovi je v lidských letech 20 a v upířích přesně 100. Stárnutí není přesně stanoveno, u každého to bývá jinak - ovlivňuje to spoustu aspektů. Je pouze všeobecně známo, že je tento proces mnohem pomalejší, nežli u lidí.

,,Chceš ošetřit rány?" zeptal se soucitně a držel si ode mne odstup.

,,Když už jsi mě tak zřídil..." rýpla jsem si.

Sklízela jsem naše vybavení, abychom se mohli vydat na cestu. Není dobré zdržovat se na jednom místě dlouhou dobu. Těším se, jaké nové lokace prozkoumáme, kam mě mistr zavede tentokrát. Ve středověké Anglii je nádherně, spoustu jsme toho neprozkoumali a doufám, že jednou má rodná země nebude mít jediný kout, který bych neznala.

Vyrazili jsme kolem večera, protože Orionovi jakožto upírovi sluneční záření nedělá dobře - může ho zabít, ale to jen v případě, že se mu vystaví nepřetržitě déle než dvě-tři hodiny. Opět se to liší, jedinec od jedince.

,,Nedaleko odsud je menší chýše, kde sídlí spolek upírů. Pořádají bojový večer a já bych tě svým starým známým rád představil." pronesl tiše ten tajemný upír, když jsme procházeli krajinou zahalenou v noci.

,,Bude mi potěšením." odvětila jsem významně a dál si hleděla svého.

,,Jsi velmi půvabná a inteligentní, Arwen. Myslím, že se ti dostane patřičné pozornosti." otočil se na mě, aby mi věnoval svůj neodolatelný úsměv. Lehce mě bodlo u srdce, ale rychle jsem se oklepala a ten pocit byl vmžiku pryč.

Kráčeli jsme dál a dál nádhernou kvetoucí krajinou, slunce pomalu vycházelo, ale pořád jsme měli dost času.

Najednou jsem uslyšela za sebou kroky, nastražila jsem uši a zastavila se. Přestalo to. Orion sebou ani necuknul, šel dál - copak nemá lepší sluch, než já? Třeba jen blouzním z hladu..

Ale ne! Když jsem se dala do kroku, opět jsem to slyšela a tak jsem se mrštně otočila a zkoumala původ toho zvuku. Nikde nikdo.

A vtom mi jakási osoba zaklepala na rameno. ,,Hledáš mě?" otázal se tajemně vysoký muž v tmavozelené kápi. S leknutím jsem zaječela načež se Orion i ten neznámý začali hluboce smát.

,,Orione, příteli!" zvolal radostně a napřáhl vřelou náruč. Objali se a hned si začali vyprávět - zřejmě jsou staří známí.

,,Jsem to ale nezdvořák," otočil se na mne ten muž a sundal si kápi tak, aby mu bylo vidět do obličeje - zjizveného obličeje. Ten upír má už nějakou bitvu za sebou, za to bych dala ruku do ohně, "mé jméno je Archibald Šíp. Jsem známý také jako Tichá smrt. Možná už jsi o mě slyšela." řekl významně a loupnul očima po Orionovi.

,,Tohle je moje pomocnice, učednice a významná společnice Arwen Renshaw." kývnul směrem ke mně můj mistr.

,,Představit se ještě umím sama." hodila jsem po něm lhostejný pohled.

Archibald vypadal velice elegantně a zároveň nijak přehnaně. Jeho šaty jsou laděny do tmavě zelené lesní barvy - předpokládám tak, aby splynul s okolím, ve kterém se často pohybuje.

Konečně jsem si všimla jeho luku na zádech. Byl z krásného kvalitního tmavě hnědého dřeva se špičkami zatočenými do vrtule. Je jednoduchý, ale krásný a rozhodně přesný.

,,Archibaldovi nestačí jeho upíří schopnosti." rýpnul si Orion, když viděl jak si uchváceně prohlížím jeho střeleckou výbavu. ,,Je jeden z nejlepších lukostřelců, jaké v klanu máme. Možná, že i nejlepší." pronesl tentokrát vážně.

,,Odtud jeho přezdívka Tichá smrt - zabije na dálku mnoha desítek metrů s obrovskou přesností." dodal Orion.

,,Odkud máte ten luk, smím-li se ptát?" usmála jsem se na Archibalda.

,,Líbí se ti? Inu, vyrábím si vše sám - i tento luk je mou prací. Nespoléhám na cizí zbraně." vytáhl z toulce jeden šíp a rychlostí blesku uchopil luk a vystřelil na právě probíhajícího kance, který byl vzdálený zhruba padesát metrů od nás.

,,Vskutku působivé!" vzdychla jsem nad jeho umem a šla zkontrolovat mrtvé zvíře. Zasáhl s přesností na centimetry srdce. Nevěřila jsem svým očím. Jak tohle dokázal?

,,Léta cviku." řekl klidně Archibald. Nerozuměla jsem tomu. Právě přeci odpověděl na mou otázku..

,,Někteří upíři umí do jisté míry číst myšlenky a posílat krátké zprávy pomocí myšlenek. Opět je to o to, jestli se tento talent rozvíjí." usmál se na mě Orion a Archibald do něj žertovně strčil

,,Musíš toho svou pomocnici ještě hodně naučit. Ale věřím, že jednou z Arwen bude skvělý upír. Když se bude snažit, tak i upír uznávaný a s významným místem v klanu." jeho slova mě naplňovala uspokojujícím pocitem a neubránila jsem se něžnému úsměvu. Tohle moc od Oriona neslýchám, ale je to dobře, protože potřebuji i kritiku, abych se mohla zlepšovat. Kdyby mě můj mistr jen chválil, nikam bych to nedopracovala. A pokud už od něj dostanu pochvalu tak vím, že je zasloužená a já se posouvám dál.

,,Hmm.. souhlasím s tebou Archi. Jelikož ale trénuji Arwen rok a za tu dobu jsem jji už něco naučil, mohli bychom ti předvést náš souboj." odvětil Orion drbajíc se na jeho dlouhé a hluboké jizvě. ,,Co říkáš, Arwen? Chceš se předvést?"

,,Výzvu k souboji neodmítám." řekla jsem rázně a mrkla na Archibalda, který se šibalsky usmíval s rukama založenýma na prsou.