𝐃𝐄𝐕𝐈𝐀𝐍𝐓𝐔𝐌

Mysl-záhon

Začalo to v okamžiku, kdy začal aktivně kouřit. Připadalo mu, že u zrcadla stojí někdo jiný, jako kdyby se ze známých rysů měl vykřesat onen romantický muž s ostře řezanou tváří a rukama plných šlach, ačkoli by je schovával pod tvíd saka.

Nic se však nestávalo tak, jak si to představoval – o to těžší si na to bylo zvyknout.

Když navštěvoval matku, hleděla na oba své syny s nevyřčenými otázkami v průsvitných očích, ale když se dívala jen na prvorozeného, mihlo se tam nepopiratelné zklamání; to byl on.

„Ještě začni krást a bude to," složila lžíci do talíře, až kuřecí vývar vystříkl na polovinu stolu. „Ideální dítě."

Smutně se pousmál. To ještě nic nevěděla.

Ideální syn nebyl ani jeden z nich. On kouřil, což matka těžce nesla, bratr pokaždé přišel v jiném svetru a kalhotách a nikomu to nepřišlo divné. Kradl. Vždy se do zkušební kabinky zavřel se spoustou luxusního oblečení a taškou na počítač. Nakupovat chodil výhradně v tenkém svetru a bílých kalhotách – muž byznysu vracející se nalehko z konference na jihu. Promiňte, stavuji se rovnou z letiště. Z kabinky vycházel navlečen do dvou svetrů, nejjemnější košile a vlněného kabátu z dublu. U pokladny si nenápadně zastrčil manikurní nůžky hlouběji do kapsy. Nikdo si ničeho nevšiml. Nanejvýš toho, jak vkusně se jeho bratr uměl oblékat. Možná, že kdybys tolik neutrácel za cigarety, taky by ses měl k světu.

Kouřil jeden a kradl druhý, matka neměla tušení, že dítě podle představ nevychovala ani jedno. Nechtěl ji to kazit.

Stavů mimo tělo a čas i prostor přibývalo. Chtěl přestat kouřit, ale dospěl k názoru, že tím se už sotva spasí. Netrvalo dlouho, než mu jeho celý život přišel jako jeden ubohý pomatený sen. Nebylo čeho se chytit, ani jak hrát podle pravidel, neboť neměl ponětí, v čem spočívají. Proplouval dnem za dnem, antidepresiva mu došly, a tak pokračoval bez nich, ještě zmatenější než předtím. Nevzpomínal si na přesný důvod, proč je začal brát. Zřejmě to nebylo důležité.

Víš, kvetl ti tam krásný liliodendron. S rudými květy, takové jsou vzácnější. Kdyby nebylo toho plevele, co sis do hlavy zasel, byl by i vyrostl.

Takže tam nic jiného není?

Udusil se. Neměl potřebné živiny ani světlo, v takových podmínkách přežívá po delší době maximálně plíseň nebo houby...

Po čase začal mít strach i o ten plevel. Začal chodit ven z bytu i přes den, pozoroval, jak se sluneční paprsky odráží o skla budov.

Co je na tom špatně, není mozek taky jenom houba?

Ne, pokud v hlavě zahynul strom, už se to bude zlepšovat jen těžko.

Když zmizel ze světa, dlouho se nic nedělo. Nikdo si nevšiml, že v jeho niterním snu chybí vypravěč a pozorovatel.

Našli ho jednoho rána na podlaze před postelí, hlavu-záhon rozkvetlý nejrůznějšími květinami. Většinu z nich nešlo ani pojmenovat – nikdo je ještě neznal.

Aha, místo stromu jsi se věnoval tolika nádherným květům, ale sám jsi pošel pod tíhou pomyšlení ztráty stromu.