*Hauseu obeu holeo*

Dům hrůzy

~Úvod~

Žiju v malém městečku poblíž temného lesa. Proslýchá se zde legenda, že těm, kdo vstoupí do onoho lesa za úplňku, se zjeví záhadný dům. Nikoho nikdy nenašel, a nikdo neví co se v něm skrývá.
Jmenují se Kim Taehyung, je mi 18 let a bydlím sám, rodiče loni zemřeli při autonehodě. Ale smutek je již přešel, spíše hledám situace, při kterých bych mohl zapomenout úplně na všechno. Od té doby, co se stala ta nehoda, se častěji vydávám do temného lesa, zaujat místní legendou o záhadném domě, který se zjeví uprostřed lesa na úplňku.
Můj nejlepší kamarád Jungkook je stejný blázen to téhle věcí jako já. Několik měsíců jsme vypracovávání plán na objevení tohoto domu. Všechny stopy vedli na jedno určité místo dne 30.11. Přesně o půlnoci, což bylo další víkend. Byli jsme rádi, že jsme na to přišly, ale teď nám nezbývá nic jiného, než to jen prověřit.
Onoho víkendu jsme se pořádně připravili na výpravu. Do batohu jsme si vzali: baterky, menší zásoby, kapesní nožík a fotoaparát. Po sbalení všech potřebných věcí jsem se otočil na Jungkook a zeptal se:„připravený? " přikývnul a mohli jsme se vydat na cestu. Byla tma a nebylo téměř vidět na krok, baterky také příliš nepomáhaly tudíž jsme se museli řídit instinkty.
Po několika hodinách jsme konečně dorazili na místo, kde by se měla nacházet jistá budova. Zkontroloval jsem čas:„23:59" řekl jsem, ale jakmile jsem to dořekl, začala se otřásat země. Oba jsme začali křičet a panikařit. Vše se otřásalo a já měl rozostřené vidění. Náhle mě něco chytlo za nohu, až jsem sykl bolestí, jak pevné sevření to bylo. Jungkook to chytlo taky a oba nás to vtáhlo do záhadného domu který se zjevil, jak jsme předurčili.
„Jungkook? Je tu hrozná tma! Nic nevidím! " vzlykal jsem a v hlavě si říkal, jak špatný nápad to byl. „Neboj se Také, jsem tu s tebou. "Když jsem uslyšel jeho slova, hned se mi zklidnil dech, ale i tak jsem cítil obrovský tlak po celém těle, jakoby mě něco svíralo, a každou chvilkou to bylo nesnesitelnější. „Jungkooku? My tady umřeme? " zeptal jsem se ze zoufalství. Jungkooku tam začal něčím šustit a náhle jsem pocítil jeho doteky. „Tae, nehýbej se chvilku, dostanu tě z těch pout," ujistil mě, a já ho poslechl. Zanedlouho jsem byl volný i já. Popadli jsme baterky a rozhlédli se po okolí. Nic neobvyklého, byl to prostě starý dům, plný starých věcí a prachu. Na stranách bylo spoustu obrazů rodin, které již nebyli mezi živými. „Zvláštní. Tahle ještě není povedená? " řekl jsem v tichosti. Vzal jsem rámeček, s úmyslem se na něj podívat. Ztuhl jsem hrůzou, když jsem poznal, co je to za rodinu. Byla to ta moje. Upustil jsem rámeček, až se sklo rozbilo, a začala se mi motat hlava, jen z pomyšlení na to, že to možná nebyla obyčejná nehoda. Skácel jsem se k zemi, jelikož se mi z těch myšlenek zatmělo před očima.
„Tae! Taehyungu! " slyším hlasy, jakoby mě někdo volal. „Taehyungu! Chceš znát pravdu? " otravný hlas v mé hlavě nepřestával. „Ty! To ty můžeš za to, že jsou všichni mrtví! " můj vnitřní hlas se mě snažil ovládnout, ale já se bránil. Nechápal jsem, co mi tím chce říct. „Notak Taehyungu, určitě chceš znát pravdu. Jen se tomu poddej! " začínám ztrácet rozum, bude to určitě tímhle domem, má v době tak silnou autu, že se tomu nedá ubránit. Byl jsem hloupí, že jsme se semka vydali.
Můj mozek ovládla temnota, pomalu jsem otevřel oči a pohlédl jsem na Jungkooka, který stál při mě a snažil se mi pomoct, ale na to už bylo moc pozdě. Viděl jsem černo, konečně jsem se dozvěděl pravdu o smrti mých rodičů. To já jim sabotoval auto, aby se vybourání, už od začátku mě tento dům ovládal, ale teď je mi to všechno jasné. Musí zemřít!
„Tae? Jsi v pořádku?, "musíš zemřít! " řekl jsem mu hlubším hlasem. Vyděsilo ho to. „Copak se stalo? Taehyungu, prosím, prober se! " starý Taehyungu ho neslyšel, takže mi v tom nemohl nikdo zabránit. Mé tělo se začalo vznášet pod aurou tohoto domu. Rukama jsem přivolal řetězy a uvěznil jsem Jungkooka. On se stále snažil, aby se vrátil starý Taehyungu, ale měl to marné. Řetězy se stále více utahovaly a jemu už docházel dech. Náhle však utichl a podíval se mi do temných očí „Také, jestli je tohle má poslední chvilka, tak bych ti chtěl něco říct. " můj zájem se zvedl a přestal jsem utahovat řetězy. "Taehyungu, už od první chvíle, co jsme se setkali, jsi mi přišel jako úžasný člověk. Také, miluju tě. " řekl to s takovou upřímností., že moje mysl přestala být ovládána a padl jsem k zemi. Matně si vzpomínám, co se stalo dál, ale dům se začal hroutit a Jungkook mě odnesl odtamtud pryč. Pro udělení jsem se až po několika týdnech na nemocničním lůžku s úplným oknem. Jungkooka už jsem nikdy pak neviděl.
Proslýchá se, že legenda byla prolomena. Přestaly záhadně umírat rodiny a o záhadném domě už nikdo nikdy neslyšel.