*Hauseu obeu holeo*

RUN!

. *RUN*

„Pověs ty světýlka výš. Ti říkám, tak to spadne!“ řekl jsem Yoongimu a on pouze protočil panenkami a dal je výš. Všichni z naší organizace se podíleli na přípravě oslavy znovushledání. Jimin s Hoseokem připravovali občerstvení, já s Yoongim jsme měli na starosti výzdobu, a Jin s Namjoonem sháněli chlast. Po dlouhé době se sejdeme všichni dohromady. Strašně moc jsem se těšil.
Ano, všichni… Povzdechl jsem si…. Na hrudi jsem ucítil zvláštní bodavý pocit. Trochu špatně se mi dýchalo.
Vše bylo na večer nachystáno, a zábava se rozjela v plném proudu. Hrála hlasitá hudba, všichni tancovali, povídali si historky a popíjeli jsme. Já však zapíjel svůj žal. Všichni se bavili, ale vlastně nevěděli proč. Proč jsem je sem dneska všechny pozval? Proč jsem vlastně vybral toto datum na oslavu? Oni neví, myslí si, že je to jen obyčejné shledání po dlouhé době. Ve skutečnosti je tento den něčím speciální. Dneska je to 10 let od smrti Jungkooka.
Seděl jsem v křesle a posmutně popíjel svůj drink. Nedokázal jsem se bavit, při pomyšlení na něj se mi hrnuly slzy do očí, protože kdyby tu byl, určitě by byl šťastný, skamarádil by se s ostatníma, a já bych se bavil s ním, bez něj se bavit ani nedokážu… Kruci, ten alkohol mi začal lézt už na mozek.
„Hej kluci! Co děláte s tím dortem!?“ zařval Namjoon, než mu sladký dezert přistál na obličeji. Pousmál jsem se při pohledu na jeho tvář od polevy. Z jeho obličeje bylo možné vidět pouze oči, které tiše slibovali pomalou smrt. Všichni se smáli z plných plic. Hlavně Jimin, který měl na svědomí ten ubohý dort.
„Tak to si odskáčeš!“ řekl vyšším hlasem Namjoon a popadl Jimina za límec a odtáhnul ho s sebou do koupelny. Nevěděli jsme, co mu chce udělat, tak jsme se zvedli a následovali je.
Když jsme tam přišli, oba se váleli v napuštěné vaně s výtlemem. Jak malý děcka po sobě stříkali vodu a všichni byli totálně mokrý. Já nakonec ani moc ne, jelikož jsem se držel stranou a užíval si pohled na ně.
Náhle mě však Yoongi vzal na ramena a s mým odporem mě hodil do vany. Byl jsem na něj naštvaný, ale nemohl jsem se přestat smát, jelikož voda byla všude. Nenechali mě se ani nadechnout. Jejich usměvavé tváře byli všude, ale postupně se mi začali ztrácet a mě se krátil dech. Že by další vize? Pomyslel jsem si, když tu jsem se ocitl ve vodě. Ticho. Už nebyl žádný smích. Nic než ticho zde nebylo. Nemohl jsem dýchat, všude byla tma a já se v té temnotě ocitl úplně sám.
Docházel mi dech. Mé vidění se začalo rozostřovat. Napadlo mě, že to bude můj konec. Z posledních sil jsem se snažil pootevřít oči, když tu se přede mnou objevila postava. Otevřel jsem oči dokořán, abych viděl kdo to je.
„Junk-„ došel mi dech úplně, nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku. Mé tělo se volně vznášelo v hlubinách vody, bez síly s tím cokoli udělat. On ke mně však přišel blíž a svým polibkem mi dal druhý dech a já se mohl konečně nadechnout. Když jsem otevřel svoje oči, a chtěl jsem pohledět na jeho tvář. Ta, která mi tak scházela. Vize zmizela a já jsem uviděl Yoongiho, který mě zachraňoval z vany, jelikož jsem se začal topit. Naštvaně jsem ho odstrčil, a věnoval jsem mu pohled, na který reagoval pouze zdviženýma rukama.
Kluci se dál bavili, jakoby se nic nestalo, a já si šel sednout na pohovku, a chtěl jsem se opít do němoty, abych zapomněl na to, co se stalo. Byl to opravdu on? Nejsem si jist… Kurva, tak strašně moc mi chybí… Dokonce i moje hlava začíná z toho bláznit. Vedl jsem si v hlavě boj s nejrůznějšími myšlenkami, ale ani tak to nepomohlo. Cítil jsem se strašně, chtěl jsem odejít a někam se zašít o samotě, tak jak to dělám pokaždé, když mě něco trápí. Mít tak chvilku sám pro sebe.
Zanedlouho se kluci přesunuli do obýváku, kde jsem byl i já. Neřešil jsem je, a dál popíjel ze skleničky, která se za pomocí mého přičínění pomalu vytrácela. Z povzdálí jsem sledoval jejich radovánky, když si ke mně někdo přisedl. „Copak tu děláš tak sám? Taková pěkná tvářička by se měla neustále smát a ne zobrazovat ztělesněnou depresi.“ Otráveně jsem se podíval po příchozím. Mladší muž s černými vlasy a tmavýma očima, na sobě měl košili. U manžetových knoflíčků byl zvláštní znak černého motýlka. Byl docela hezký, měl takový ten úsměv, za který by mu odpustili i vraždu. Neuvěřitelně k sežrání.
Odvrátil jsem pohled, abych nevypadal jako slintající uchylák. „Co ty o tom můžeš vědět? Ani se neznáme.“ Po této mé větě se už znovu neozval. Asi se mi podařilo ho odradit, to jsem si alespoň myslel. Když jsem dopil skleničku, najednou se mi ruka ztěžkla pod tíhou dolévaného drinku. Střelil jsem pohledem po příčině a našel jsem onu osobu. Stále neodešel, seděl celou dobu vedle mě, potichu, jakoby se mě bál vyrušit.
Chtěl jsem se ho zeptat na to, jak se vlastně jmenuje, když tu odněkud se k nám přiblížili kluci a začali polštářovou bitvu. Ani nevím, odkud se vzaly ty polštáře. Všude létalo peří, dostalo se mi i do pusy, do nosu, a vlastně úplně všude. Neváhal jsem a pustil jsem se do bitvy s ostatními, a na záhadného cizince úplně zapomněl.