*Hauseu obeu holeo*

FL

                            
                              _FL _

„Kime! Nestůj tam jak solný sloup a pohni sebou!“ Jen tak tak jsem na poslední chvíli uhl letící botě.
„Co po mě házíš boty!?“ Naštvaně jsem se na Yoongiho podíval. „Tak se neuraž princezno.“

Vrátil jsem botu na polici a pokračoval v průzkumu prostoru. Momentálně jsme se nacházeli v obuvnictví a hledali tajný vchod. Doslechli jsme se, že se v této části města zvýšil počet náhodných zmizení. To nebylo až tak zvláštní, lidé se ztrácejí. Divné byly ovšem okolnosti, za jakých byli zase nalezeni. Většinou mrtví, ale chyběli jim ovšem boty, i s nohama. To nás dovedlo právě na tohle místo, kde jsme započali pátrání, ale i tak to nesedělo s naším případem, kterému jsem se snažil přijít na kloub. Podle informací se do dnešního dne se již ztratilo šest lidí, čtyři z nich mrtvý, dva pohřešovaní. Zklamaně jsem si povzdechl: „U mě nic není! Půjdu to zkontrolovat k pultu!“ zavolal jsem na Yoongiho. Na to se jen od regálu vedle ozvalo tiché „hmm.“

Po chvilce strpení jsem objevil zvláštní mechanismus, který připomínal mechanický budík. Zavolal jsem Yoongiho a oba jsme začali zkoumat onu věc.

Zrovna, když jsem chtěl na zkoušku otočit kolečkem na straně mi Yoongi strhl ruce stranou. Sekundu na to se ozval mechanický zvuk a na místo, kde jsem měl položené ruce se zabodla ostrá čepel, která by mě o ruce jistě připravila. Z náhlého šoku jsem neudržel rovnováhu a zády tvrdě narazil do protější stěny, která se propadla pod mojí vahou.
Za ní se zjevila tajná chodba, o které jsme neměli ani tušení. Pod nánosem trosek jsme objevili schody, které vedli do suterénu. Po překonání prvotního šoku jsem se podíval po Yoongim: „Asi jsme něco našli.“

Stěny chodby byly pokryté tlustou vrstvou slizu, která vydávala odporný zápach. Ticho bylo narušováno pouze našimi dechy.

Na úpatí schodů se před námi zjevil prostor lemovaný kamennými stěnami, které se táhly do dálky a na jejich konci se z nich tvořili velké ruce stočené do spirály. V jejich centru se nacházel podstavec, na kterém ležel nějaký předmět.

Když jsme přišli blíž, rozpoznali jsme, že se jedná o jakýsi kus starého pergamenu. S Yoongim jsme se začali pomalu přibližovat, místnost se zdála pořád větší a větší, jako kdyby nikde nekončila. Došli jsme až k onomu podstavci, když v tom okamžiku se za námi s hlasitou ránou rozrazili dveře a my se leknutím otočily.

Mezi vchodem a námi se začal formovat hustý dým kouře. V dálce jsem zahlédl pouze pár úhelně černých křídel a odlesk temných očí. Reflexně se mé nohy začali hýbat za onou věcí, ale najednou postupně s každým mým krokem se mi začala ztrácet vize a celého mě pohltila temnota. Vše zmizelo a já se ocitl v místnosti sám.

Nebyl tu nikdo: „Co se to stalo?“

Procházel jsem černou místností do neznáma a snažil se najít cestu ven. V dálce jsem zahlédl blikající světýlka. Když jsem došel k nim, zjistil jsem, že to jsou blikající bílé obrazovky mobilních telefonů připevněné na zdech. Bylo zde úplné ticho a já pociťoval jakýsi záhadný tlak, jakoby nade mnou někdo byl, chodil tam, dýchal…

                              *???*

Nevím, jak jsem se zde ocitl, šel jsem sem hledat jistý předmět, ale jakmile jsem sem vstoupil, ocitl jsem se zde, na pochybné staré, dřevěné chodbě. Postupoval jsem dál, a pociťoval jsem jakousi přítomnost další osoby, ucítil jsem její pach. Ten pach mi byl nějaký povědomí, jako bych už ho někdy cítil, lákal mě.

Potřeboval jsem se zamyslet, ale náhle jsem zaregistroval mnohem silnější pach nedaleko ode mě, a vydal jsem se jeho směrem. Pomalu jsem se plížil po chodbě. Náhle jsem však zaslechl obrovskou ránu zamnou. Podlaha se začala propadat.

Rozeběhl jsem se po chodbě, dokud jsem nenarazil na dveře, které byly ovšem zamčené, a já se ocitl v pasti. Propadající se podlaha se ke mně přibližovala a já neměl na výběr. Použil jsem svá mohutná, černá křídla a dveře vyrazil. Ocitl jsem se v zapálené místnosti.

                          *Yoongi*

Tae nebyl nikde v dohledu a já začal panikařit, jelikož byla celá místnost v plamenech. Po tom zatmění jsem se s ním už neviděl a ocitl se zde.

Tohle místo je zvláštní, má takovou divnou auru, jako kdyby zobrazovala naše vnitřní já. Takhle jsem to chápal, protože já v sobě mám spoustu zlosti, a nedalo by se to popsat jinak než plameny. Zajímalo by mě, jak je na tom Tae.

Kouř začínal být nepříjemný a já se začal dusit.

Ozvala se rána a dveře do místnosti se rozletěly dokořán. V nich se tyčila vysoká temná postava za jejichž rameny se tyčila velká křídla. Odpor vzduchu odehnal oheň a já se mohl konečně nadechnout. Kouř zmizel a já jsem mohl zaostřit na postavu, která stála přede mnou.

V mžiku se mi ztratila ze zorného pole a já ucítil silný stisk kolem mého hrdla. Mé nohy se ocitly ve vzduchu a začal se mi krátit dech. Pohotově jsem se rukama snažil dostat z jeho sevření, ale marně, byl přiliž silný. Pomalu už jsem ztrácel vědomí, když tu najednou se ozvala veliká rána a vše se začalo hroutit. Postava mě odhodila na stranu a odletěla pryč. Já se však udeřil do hlavy a zůstal jsem tam ležet.

                        *Taehyung*

Bloudil jsem po chodbách lemovanými blikajícími obrazovkami telefonů. Pomalu jsem začínal ztrácet rozum. Z těch ozařujících světel. Ale jak jsem šel pořád dál, zahlédl jsem v dálce jakousi stěnu, bylo na ní něco napsáno.

Došel jsem blíž a nápis si přečetl. „Save me“ bylo na ni napsáno. Nechápal jsem a snažil jsem se najít nějaké vodítko. Nebylo zde nic, pouze kaluže na zemi, toť vše. Když jsem se do jedné z nich zadíval, nápis odhalil zcela něco jiného, stálo tam „I’m fine.“

Z místa, kde se má ruka dotýkala stěny jsem najednou ucítil ostrou bolest. Před očima se mi začaly objevovat záblesky míst a lidí. Na prvním byla místnost s pergamenem, který v následném okamžiku shořel v popel.

Další zobrazoval Yoongiho a postavu v hořící místnosti. Následně jsem pocítil palčivou bolest na pravé ruce. Když jsem k ní shlédl, byla v sevření jiné, bledé ruky. Od ní se mi postupně na kůži plazily černé ornamenty, které stoupali výš a výš, až mi zakryly celé předloktí. Poslední co si pamatuju, je stín černých křídel, než jsem upadl do bezvědomí.

Probudil jsem se před troskami původní budovy. Vedle mě byl Yoongi, který již procitl a čekal, než se probudím. Po nabytí plného vědomí jsem pocítil lehkou bolest na předloktí. Bylo tam tetování, vypadalo jako rozbité sklo pomalu pohlcující mou ruku.

Chtěl jsem si tetování pořádně prohlédnout, a tak jsem prsty druhé ruky po něm přejížděl. Náhle se mě zmocnil divný pocit. Zatmělo se mi před očima a já měl vidění. Byl tam tunel, stál jsem v něm. Tunel byl osvětlen po celém obvodu žlutými světli. Ze všech stran jsem slyšel uši drásající hlas, který stále opakoval:

„Pojďme zase utíkat. Je v pořádku, když upadneš. Pojď zase utíkat. Je v pořádku když se zarazíš. Jsem šťastný, i když tě nemůžu mít. Proklínám tento pitomý osud!“

Chtěl jsem se zamyslet, ale ozařující světla v tunelu, když přijela policie. Nezastavovali, oni šli po nás, musím běžet, utíkat pryč, hodně daleko a to hned…!

Vize zmizela a já jsem se otočil na Yoongiho: „Máme další vodítko!“
Konečně se někam posouváme…