Amorousness [Ereri/Riren; CZ]

První den

Jsem zpátky (konečně)! Další povídka, tentokrát Ereri (zkoušejme nové věci). Snad se bude první díl líbit. ^^

Tvrdí se, že milujeme, abychom byli milováni - já tvrdím, že milujeme, abychom dokázali žít. Milovat znamená myslet na někoho jiného než sám na sebe. Ten, kdo nás miluje, má nad námi větší moc než mi samotní. Pravda je taková, že čím větší moc máme, tím více se bojíme, že ji ztratíme. V lásce je to stejné - čím více milujeme, tím větší strach máme z konce nebo naražení a tvrdého pádu. Zamilovaný člověk žije z okamžiků, budoucnost nebo minulost ho nezajímá, vidí jen toho druhého v nádherném světě, kdy by pro něj udělal naprosto cokoliv.

Jaké klišé.

To si asi každý z vás říká, když čte tyhle cukrovinky na téma ‚láska'.

Ale takhle sladký je asi i můj příběh. Začíná obyčejně – prakticky jako všechny ostatní. Mé jméno je Levi Ackerman a jsem učitelem francouzštiny. Tehdy jsem ještě netušil, že mě ovlivní nějaký skrček.

Právě začínal nový školní rok a já nastupoval učit na jinou střední školu, rovnou jako třídní. Nedalo by se říct, že jsem nervózní, to rozhodně ne. Z malých fakanů naděláno nemám, spíš mě zajímalo, jestli to s nimi vůbec přežiju. Asi jste si už všimli, že nejsem moc „na děti" (teď to neberme nijak pedofilně), zkrátka s nimi neumím komunikovat. Neposlušnost jsem vždy řešil nějakou tou příležitostnou ranou, nikdo totiž neměl odvahu to nahlásit. Studenti se mě nebáli. Měli respekt a tak to má být, vždy to tak mělo být. Žák respektuje kantora a kantor-

„Vy jste kdo?"

„Co prosím?" povytáhl jsem obočí a vyhledal člověka, který si dovolil se takto ptát. Nikdo jiný neměl odvahu něco říct, protože jsem ten den neměl náladu a asi to bylo vidět.

Vstal poměrně prudce ze židle a narovnal se, přičemž na něj celá třída otočila pohled. Teprve teď jsem měl možnost všimnout si, jak je vysoký, asi o hlavu vyšší než já, možná víc. „Eren Jaeger, 19 let, třída C." představil se poměrně hlasitě, celkově napřímený tak, jako by salutoval.

„A koho to zajímá?" Překřížil jsem ruce na hrudi.

„Mě zajímá, zda jste učitel, a co budete učit."

S tichým stenem, jako bych měl právě darovat nejméně pět litrů krve, jsem přešel blíže ke třídě. „Levi Ackerman, budu teď váš třídní a zároveň učitel francouzštiny, spratci."

Ticho.

Když kluk dostal to, co chtěl, zářivě se na mě usmál a posadil se zpátky do lavice.

„Levi-sensei, jak dlouho už učíte?" ozval se blonďatý kluk hned z první lavice, ruku zvednutou nahoru, hlásil se.

„Neříkej mi tak, je to odporný." Přešel jsem ke svému stolu, „dlouho."

„A baví vás to?" nenechával se odbýt.

„Kdo řekl, že se můžete ptát?" výhružně jsem zavrčel, prcek stáhl ruku a dál poslušně seděl v tichosti.

Zatímco jsem jim vyprávěl, co je v průběhu roku čeká, stále jsem na sobě cítil pohled toho Erena, či jak se jmenoval. Zajímavý... tím svým způsobem. Byl oblečený jako všichni ostatní – na sobě měl bílé tričko s krátkým rukávem a límečkem zastrčené v béžových kalhotách, černý pásek a kolem krku červenobílou kravatu.

Tch, jak čokl s obojkem.

Jakmile hodina skončila, vzal jsem si své věci a vydal se ze třídy pryč. Sakra, bylo tam zadýcháno jako v pavilonu opic, navíc na mě celou hodinu zíral gigantický vyzubený pitomec a ještě tam byl bordel jak po tahu.

„Levi-san?"

S přimhouřenýma očima jsem se otočil zpátky čelem k oslovujícímu. „Co chceš?"

„Já jenom, jestli se odněkud neznáme..." s dlouhou odmlkou kouknul jinam, než opět navázal oční kontakt, „Myslím mimo školu."

„A odkud asi. Neznám tě," věnoval jsem mu jeden intenzivnější pohled a koukl na své hodinky. „A teď padej na další hodinu, štěně."

***

Po úspěšném přežití prvního dne v nové práci jsem se vydal domů. Chvíli mi trvalo, než jsem vyhrabal klíče, odemkl a otevřel dveře. Uslyšel jsem nějaký hlasitý smích, který rozhodně neznám. Podvědomě jsem nakrčil obočí a vydal se pomalu chodbou do obýváku. „Mikaso?"

„Vítej doma," vydechla snažíc se uklidnit svůj dech, otírala si slzy z koutku oka.

Rozhlédl jsem se po místnosti a můj pohled se zastavil na zdroji jejího smíchu. „Jaegere?"

„Oh, Levi-san!" široce se zazubil. „Já věděl, že se odněkud známe!"

„Mm, zapomněla jsem ti to říct. Nastoupil jako učitel do naší školy. Zřejmě sis na něj při prvním setkání hned nevzpomněl, protože přeci jen častěji chodíme k tobě domů. A když už sem, tak je brácha buď pryč, nebo zalezlý v pracovně." slabě se usmála a jemně potřásla hlavou.

Eren souhlasně kývl a mile se na nás oba usmál. „Tak já už půjdu, je pozdě. Mějte se." S tím prošel kolem mě a já tak získal možnost ucítit jeho vůni. Byla zvláštní, nedokázal jsem rozeznat, co je to za parfém, jestli to vůbec je parfém a ani jsem nevěděl, proč nad něčím takovým uvažuji. Byla to příjemná nevědomost.

Probralo mě bouchnutí dveří a pocítění Mikasina pohledu, který jasně říkal, kde je mé místo. Se šklebem jsem se vydal do svého pokoje, totálně u zadku to, co tím myslela. Její ochranářské sklony byly únavné. Zvlášť, když se to týkalo těch štěňat všude kolem.

A pak jsem toho blba měl celou noc v hlavě. Nevěděl jsem proč, láska na první pohled přeci neexistuje. Nejsem zamilovaný. Zamilovanost je pocit. Je to blbá chemická reakce. Lidé se začínají chovat nerozumně. Nemohou si pomoci. Nepomáhá nic. Nepomáhá ani říkat si, že to není dobrý nápad, že to může něco zničit. Je problém se "odmilovat", a vrátit se k logickému uvažování. Lidé ve stavu zamilovanosti se nemohou vyspat ani se na nic soustředit - prostě je to problém. Přítěž. Jako by se v nich probudilo to nejlepší, co si je možné představit. Nekritičnost. Na objektu zamilovanosti nevidí ty stupidní chyby a pak trpí, když je odhalují. To chování, co se jim dříve zdálo být tak roztomilé, se najednou stává nesnesitelným. Hormony se uklidnily, zamilovanost je pryč - a co teď? Jsou v háji.

Toho kluka jsem viděl jen několikrát a sotva ho znám, možná tak něco od Mikasy. Nejsem zamilovaný.

Nechci být.