Amorousness [Ereri/Riren; CZ]

Obejmi mě

Po nějaké době další díl. Příště už se tam bude snad něco dít (konečně). Ale je to vážně hard, jsem bez nápadu. :D A jo, Levi je chvílemi maličko OOC, ale tak co. A ta písnička se mi k tomu celkem hodí. Mám ju ráda. Nu, nebudu dál zakecávat. Tu máte^^

Začátek opět z pohledu Erena~

Můj spánek provázely noční můry. Celou noc jsem sebou cukal, chvěl se, plakal a nenechal jsem spát ani Leviho, ten měl každou chvíli otevřené oči a konejšivě mě hladil po zádech. Ani na chvíli neodešel, zůstával a neodvracel se ke mně zády. Byl tady, když jsem ho potřeboval nejvíc.

Vzbudil jsem se až kolem sedmé hodiny ráno; abych to upřesnil, byly to cizí hlasy, co mě přivedly zpět „k životu".

„Myslíte, že takhle spí celou dobu?" Uslyšel jsem první hlas.

„Nemyslím si. Proč by to taky dělali?" Ozval se další hlas.

Nespokojeně jsem se zavrtěl, nicméně oči se mi otevírat nechtělo. Bylo už světlo a navrácení do reality hned teď by bylo horší jak pěst do oka.

„Probouzí se!" Ještě další hlas.

„To se jen vrtí ze spaní." Opět promluvil první hlas, lehce skeptickým tónem.

„Držte sakra huby..." potichu jsem zavrčel a přitiskl se blíž k mému zdroji tepla.

„Je vzhůru!" vykřikl někdo a v tu chvíli se něco vedle mě pohnulo a zmáčklo mě to, div mě to neuškrtilo.

„Přestaňte tady do háje ječet," zamručel jsem a otráveně jsem pootevřel oči. To, co jsem viděl vedle mě, mne překvapilo. Byl to můj sensei, kterého jsem momentálně objímal kolem pasu a tiskl ho k sobě. On mi stisk opětoval stejnou měrou, jen měl své ruce spojené za mým krkem. Oči měl zavřené, vypadalo to, že ještě spal.

„Pěkný překvápko, co." Uslyšel jsem jízlivý tón a musel jsem se zašklebit.

„Nezáviď, koni," zamumlal jsem a pokusil jsem se vyprostit z učitelova sevření – marně.

„Co nemá závidět?" ozvalo se zašeptání. Všichni jsme obrátili zrak na probouzejícího se senseie, načež byl zrak obrácen na moji maličkost.

„Nooo, um... Že máme velkou postel. Armin závidí, protože se válí na zemi."

„Hej!" ozval se uražený hlas doprovázený smíchem ostatních spolubydlících.

Hned jsem si uvědomil, kde spočívají mé ruce. „P-Promiňte!" vyhrkl jsem, pustil ho a uskočil, takže moc nechybělo k mému seznámení se s podlahou. Po chvíli jsem dotčeně našpulil rty, jak rychle jsem si vyměnil roli s Arminem a teď se smáli oni mně.

„Měli byste vstát, brzy bude snídaně a následuje denní program," pousmál se Armin, a aby Marco zapečetil jeho slova, hodil po mě mé oblečení se slovy: „Třeba bude dnešek lepší."

„Hah, to určitě," ozval se Levi a stejně jako já se pomalu posadil na postel.

„Musíte na to pozitivně, sensei," uculil se Marco, načež byl odměněn ne zrovna milým pohledem.

Chvíli jsme se bavili, než jsme s Levim byli donuceni se převléct a odejít s ostatními na snídani. Stála za nic, ale dalo se to sníst. Následoval stejně přihlouplý program jako včera, kde jsme se znovu věnovali utužování vztahů. Pokoušel jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale pořád se mi nabízel pohled na Leviho a Armina, jak spolu o čemsi už dlouho mluví.

Z pohledu Leviho~

Už jsem tady ničemu sakra nerozuměl. Celou noc jsem nespal a snažil se pomoci Erenovi usnout, jenže ráno bylo úplně normální (no...). Zvažoval jsem, zda to nebyl nějaký blbý sen, jenže Erenovy nejisté pohledy mi úplně stačily dát si to dohromady. Rozhodl jsem se promluvit si s Arminem; přeci jen, je Erenův nejlepší přítel a navíc není tak úplně pitomý jako většina jeho vrstevníků.