Přisouzená Vládkyně

Kapitola druhá : „Jak moc se můžu ztratit?"

Věnováno: Lisa_Rammstein
Ahojky!
Před kapitolou bych chtěla upozornit na úžasný nový Cover od ještě úžasnější holčiny, které jsem taky věnovala dnešní kapitolu. Určitě neváhejte a napište jí o Cover.

TADY PŘESTAŇ IGNOROVAT CO PÍŠU A POSLOUCHEJ!!!

Tato kniha je mým dílem a tudíž se zde mohou vyskytovat třeba názvy bylin a jídel, které čtenářům nebudou známy. Vše vždy vysvětluji, pokud jsem však danou věc již vysvětlila, prosím odpusť mi, že to nenapíšu vícekrát.

Slečno? Smím znát vaše jméno?" Rox se zastavila se zkoprnělým výrazem odpověděla „Roxanne Daviesová, vaše Veličenstvo" a vysekla drobnou úklonu.

„Tak tedy slečno Daviesová, smím vás pozvat do svého zámku jako jednu z kandidátek?"

...

Rox se v hrdle zadrhl dech. „Jak jsem mohla být tak pitomá! Myslela jsem si, že mě nechá jít..!" nadávala si v duchu zrzka. Věděla, že bude muset něco říct, ale jako by se jí do plic nedostával vzduch. V tu chvíli se ale ozval jiný hlas.„ Ty bastarde co si to dovoluješ!" Fred vypadal jako smyslů zbavený. Rox se ho pokusila zastavit, ale nic nezmohla. „Zachránila tvého vojáka! Tvého! A tak se jí odvděčíš?!" láteřil dál Fred.

Králi Henrymu jakoby nastalá situace víc seděla a tak se ušklíbl. V jeho velice pohledné bledé tváři, orámované kšticí tmavých vlasů, vypadal tento škleb až nelidsky. Modrýma očima se zaměřil na Freda. „Odvést! Do hladomorny s ním!" Zahřměl král.

Rox jakoby se rázem vrátil vzduch do plic a srdce jí začalo tlouct obrovskou rychlostí. „Ne! Freda teda nedostaneš." Klesla na kolena a prosebným výrazem počastovala krále Henryho. „Prosím Vaše Veličenstvo, on to tak nemyslel! Neubližujte mu! Já, udělám cokoliv!" do očí se jí nahrnuly slzy, ale nehodlala se tu rozplakat.

Králi se v očích objevil výraz překvapení „Cokoliv říkáš? I odejít ke mně na zámek a zůstat tam?" Když řekla že udělá cokoliv, bylo jí jasné, že toho král využije. V duchu už se s tím v duchu smířila. Polkla a upřela na všechny přítomné tvrdý pohled.
„Ano, i to." na jejím hlase nebylo poznat jakékoli rozrušení, přestože v dívčině nitru zuřila válka.

Král pozvednul obočí „Pusťte ho." přikázal vojákům. „Vážení slečna Daviesová nás doprovodí na zámek. Kočár určený pro čistku už sice odjel, ale pokud slečnu Daviesovou vezmu na svého koně nebude problém." Procesí souhlasně přikývlo a jeden z mužů pomohl nemocnému na koně.

Dívka se přiblížila ke králi, ten se jí galantně uklonil a pomohl jí do sedla. Pak se usadil za ni a pažemi si ji přitisknul k sobě. Popadl otěže a pobídl koně k pohybu. Rox, která na takové jízdy zvyklá nebyla se přitiskla k jeho hrudi a zavřela oči. Proč jsem jen bývala nedržela hubu a krok. Proč jsem mu pomohla...

Vyjeli z náměstí a klusem se rozjeli přímo k otevřené bráně, která ústila zpět do stříbrné čtvrti. Vojáci projeli branou a klusali po cestě dlážděné kameny směrem vzhůru. Rox se chvěla strachem, vůbec jí nebylo příjemné, že se k ní král tiskne. Měla chuť se znechuceně oklepat, poslušně vsák seděla ani nedutala. Paní Kellsová! Co řeknu Paní Kellsové?! Panikařila v duchu dívka.

„Vaše Veličenstvo?" žádná odpověď. „Vaše Veličenstvo." v tu chvíli se jí král rozhodl věnovat, alespoň v rámci možností trochu pozornosti. „Ano slečno Daviesová?" otázal se. Dívka chvíli přemýšlela jak by měla svou otázku formulovat. „Směla bych se ještě naposledy setkat se svojí poručnicí?" Král si odfrkl „Ne to skutečně nemohla, takhle to nefunguje, to by jste měla vědět, slečno." Rox se na něj v duchu zašklebila. Jasně že to vím ty šmejde!