Vytoužený život

Vítej

Celé ty dva dny jsem se rozmýšlela.

Na jednu stranu jim chci pomoct, protože bych nebyla, kde teď jsem. Ale na druhou stranu bych uviděla Demetriho a ostatní, což mi nepřijde úplně super nápad aktuálně.

S Jasperem jsme večer leželi na posteli a zapředli spolu konverzaci.

,,Zlato, můžeme si promluvit o té pomoci?"

,,Jistě."

,,Víš, ráda bych jim chtěla pomoct, ale aby to nebylo na úkor tebe."

,,Nino, i když bych tě chtěl mít už jen pro sebe a strávit s tebou každou chvíli až do nekonečna, myslím si, že bys měla jít."

,,Vážně?"

,,Bulhaři jsou hodně silní, a když jsou to novorozenci, je to ještě horší."

,,Nechceš jít se mnou?"

,,Půjdu, ale nevím, jestli bych mohl zůstat. Bude to jen na nich. Nechci, aby se ti nic stalo. To mi budou muset přísahat."

,,Miluju tě," řekla jsem a políbila ho.

,,Já tebe taky lásko. Půjdeme se najíst?"

,,Ovšem."

Zvedli jsme se a vyšli z domu.

Lovili jsme celou noc. Přišla jsem si tak úžasně.

Ráno jsme se dostavili ke Cullenovým. Tam už jsme jen čekali na gardu.

Kolem poledne došli.

,,Ahoj Jane, Alecu a Felixi," pozdravila jsem je.

,,Ahoj Nino. Jak si se rozhodla?"

,,Půjdu s vámi, ale i Jasper."

,,Dobře, ale nezaručuji, že tam bude moct zůstat."

,,Chápu."

,,Tak pojďte."

Vyšli jsme směrem k Volteře.

Když jsme dorazili, ucítila jsem tu nostalgii. Jak jsem poznávala město. Tady to celé začalo.

Vešli jsme do Palazzo dei Priori. Uvítala nás nějaká další recepční, která za chvíli stejně skončí jako jídlo.

Jeli jsme dolů výtahem, a poté vešli do sálu. Uviděla jsem znovu naši trojici.

,,Naše Valyrie. Konečně jsi doma."

,,Zdravím vás všechny."

,,Co zde dělá tvůj manžel?"

,,Chci ho tu mít."

,,To bohužel nepůjde Valyrie."

,,Proč?"

,,Potřebujeme jen tebe."

,,Pak, smím-li říct, chci, abyste mi slíbili, že bude v pořádku," řekl Jasper.

,,Neboj se, o tvou choť bude dobře postaráno."

,,Dobrá."

,,Už můžeš jít Jaspere," řekl Aro.

Rozloučila jsem se s ním, a poté odešel. Hned co se za Jazzem zavřely dveře, někdo vystoupil z vedlejších. Byl to Demetri.

,,Co ta tu chce?"

,,Demetri, nebuď neslušný. Valyrie je náš host. Pomůže nám odvrátit bulhary. Teď ji laskavě odveď do jejího pokoje."

,,Pojď," řekl a vzal mě za paži.

Táhl mě přes půlku hradu. Pustil mě až před chodbou, kde byl můj pokoj.

,,Víš který je tvůj nebo si to snad zapomněla?"

,,Co tak jízlivý hlas? Snad nežárlíš?" Zeptala jsem se ho.

,,Já? To mám určitě na co žárlit."

,,Vážně? Nežárlíš, že mě někdo má víc než ty."

,,Nikdy tě nebude mít nikdo víc než já."

,,Nelži sám sobě, měj se," řekla jsem a zavřela za sebou dveře.

Chvíli jsem se dívala na svůj starý pokoj z dob, kdy jsem byla ještě nevědomá, v jakém světě žiju.

Prohlížela jsem si knihy, které byly vyskládané na poličce. Když jsem je otevřela, prášilo se z nich. Najednou jsem se ohlédla na stolek vedle mé postele. Byla tam má fotka v rámečku. Vzala jsem ji do ruky a oprášila ji. Ta fotka byla focena ještě s mou lidskou rodinnou. Smála jsem se a jedla zmrzlinu. Úplně jsem na ni zapomněla.

Někdo zaklepal na dveře a vstoupil. Byla to Jane.

,,Ahojky, chci se omluvit za Demiho. Víš, ta tvoje svatba a všechno ho vzalo. Stále tě miluje."

,,Tak by se měl rychle odmilovat, protože já už svou spřízněnou duši našla."

,,Hele, my z toho byli všichni takoví mrzutí. Vůbec ses s námi nebavila. Kdybychom nepřišli na tvou svatbu, tak se nevidíme do té doby, než jsme přišli s tou pomocí."

,,Mám vás ráda Jane, ale jsem pořád trochu naštvaná za Renesmé."

,,Bohužel to byla chyba na naší straně zlato. Omlouvám se za všechny."

,,Díky. Už si mi chyběla. Pojď, popovídáme si!"

A tak jsme si s Jane povídaly o všem možném.

Ahojky! Tak jsem si po dvou letech vzpomněla, že jsem tohle rozepsala😭 Budu se snažit teď něco vydat. Ale je super být zpět!🤍