nezapomeň kdo jsi a věř sama sobě

Nevěř nikomu na první pohled

 Léto 2017 bylo takové divné. Ano byly prázdniny, ale něco bylo úplně jiny do mého života se zapletla osoba, která si myslela že je to mistr všeho. Všechno umím, všechno znám a taky že to tak bylo. Hošánkovy bylo tehdy 13 a mě 11. Říkám je to už dávno, ale na ten den nikdy nezapomenu. Hošánek dělá od mala atletiku a tak se ukázal i v mém městě. A my v ten den jsme měli od gymnastiky trénink u stadionu v parčíku no a naše hlavní postava hošánek  se svým kamarádem šli provokovat. A tady můj příběh začíná. Ten den kdy na mě on poprvé promluví, ten den kdy se mi srdce rozbuší tak že ani nevím kdy by mě vyskočilo z hrudníku.

H: Nazdááár holkyyy   ( začal hošánek s konverzací)                                                                                                      Nikdo mu však neodpověděl, věděli jsme že musíme cvičit ať se děje co se děje  jinak bychom pak od trenérky dostali vynadáno proč jsme přestali cvičit. Ale hošánek se nevzdával a začal zase.                                                                                                                                                                                  H: no vidíš to Lukáši. Oni jsou ze mě tak unešené že ani nemluví. Ale támhle ty dvě co si něco špitají a smějí se jsou takové divné. Pojď jdeme k nim.                                                                                         L: No tak to jsem nečekal že na závodech budeme nahánět holky. (začal se smát a hošánek se pak začal smát také)                                                                                                                                                              H: Nazdar holčičky, nechcete se náhodou poznat s mistry atletiky? Já a můj kamarád Lukáš jsme tady na závodech a teď máme volno tak jestli s námi nechcete strávit chvíli času?                                      Začali jsme se smát a pak jsem začala s konverzací.

Já: za prvé  musíme trénovat. A za druhé ani nevíme jak se jmenujete a nás učili že se s cizími lidmi nesmíme bavit ( já a kamarádka jsme se začali smát)                                                                                 H: no víš mě říkají Marco a tady mému kamarádovi říkají Lukáš. No, ale teď když jsme se představili my tak by jste se mohli přestavit i vy.                                                                                                       Já: takžéééé já jsem Nika a tohle je Terka  ( podali jsme si ruce )                                                                      H: no a nechcete někam pak zajít třeba někam daleko od sud.                                                                           já: kliiid hošánku jooo jdi si radši trénovat ať ti pak nikdo nesebere titul mistra.                                        H: Hošánku ??  tady mi škvrně říká hošánku ( a začal se smát s Lukášem)                                                     já: coooo škvrněěě?!  tys tys  tys  mi vážně řekl škvrně ?? někdo jako ty si budeš dovolovat na mě ?!         

Najednou se začal Hošánek s Lukášem smát. Já jsem to nevydržela a začala jsem se smát taky a najednou jsem viděla jak jde pomalu zpátky k nám se podívat jak trénujeme a tak jsme se dohodli že až skončíme že se za nimi půjdeme podívat jak jim to běhá.

T: Docela milí chlapci. Co myslíš?   Niko? Niko? Nikooo!                                                                                         já: Ano?  povídala jsi něco??                                                                                                                                               T: ÁÁÁÁÁÁÁÁ tady se nám někdo zakoukal ( začala se smát)                                                                               já: co ne, nenenenene já a kluci to ani nejde do sebe / a začala jsem se smát taky)                                 T: Ále, nedělěj se. Vždyť jsem viděla jak ty a hošánek na sebe se díváte. Na něm šlo pěkně vidět že ho zajimáš. Nikoooo notáák musíš za ním jít a musíš se s ním začít bavit.                                               JÁ: Co ?! hele ty asi nevíš co říkaš já mám jít za ním když ho oni neznám. Ale přiznávám není šered. Ale zdá se mi nafoukaný.                                                                                                                                         T: No, ale když ho nepoznáš tak prostě nebudeš vědět jak se chová. A když ho poznáš tak možná pak z toho bude moct být víc nemyslíš??                                                                                                                     JÁ:  Hele děláš urychlený závěry nemyslíš? A i kdyby tak já bych byla poslední osoba které by si všiml.

 A ten ten jsem si myslela že ho nedokáži dostat z hlavy. Pořád jsem na něj myslela, ale byl tu jeden problém. Nevěděla jsem jak se jmenuje. Ano vím že se jmenuje Marco, ale nic víc nevím nevím příjmení neví věk  nevím odkud je prostě nic nevím. A to bylo asi pro mě to nejhorší. Když k nám na návštěvu přijeli bratranci  tak jsem nachválí přestala na to myslet, ale oni začali ukazovat fotky ze závodů a najednou tam byl hošánek  (zatím v mé hlavě) Počkat to je ten kluk to je hošánek to je štěstí, ale počkat oni se s ním znají oni se znají s hošánkem to ne to snad ne to je snad zlý sen. Na jednu stranu jsem ráda že ho znají mohu se zeptat na něj, ale zase se chci vyhnout těch otázek odkud ho znáš, proč se na něj ptáš atd. No tak to hold budu muset risknout  pokud se s ním zase chci vidět tak musím o něm něco zjistit.

JÁ: Hele Martine jak se jmenuje tady ten? Zdá se mi od někud povědomí. Jako kdyby jsem ho už někde viděla.                                                                                                                                                                            M: To je Marco chodí s námi na atletiku je to super kluk. Už několikrát vyhrál. Jo je to vážně mistr atletiky. A odkud ti je povědomí?? Smím-li se ptát.                                                                                                 Já: No před týdnem jsme měli trénink u stadionu v parčíku nooo a přišli tak dva kluci  no a začali si s námi povídat a tak si myslím že jsem tam toho dle viděla. Takže asi tak.                                              M: okiiii, dobřeee. Marco je hodny pokud bude dál trénovat tak svojí budoucnost někam dotáhne  je i hezky takže holek bude mít kolem sebe dost. A tobě se líbí ?? ( začal se usmívat)          Já. Co ??? ne on se mi určitě nelíbí to vím. ( snažila jsem se udělat ten přesvědčivý výraz, ale moc mi to nešlo)                                                                                                                                                                                 M: Dobře, hele už nás volají takže půjdeme.                                                                                                               JÁ:EMMM jo můžeme 

Zatím co jsme šli za ostatními tak jsem přemýšlela proč na něj pořád myslím. No nic zkusím mu napsat a uvidíme jak to dopadne, ale asi si už na mě ani nebude pamatovat. Jdu to zkusit dojím a jdu a pokud odepíše tak tak asi budu ten nejšťastnější člověk na této planetě. Snad odepíše snad jo protože jsem se přistihla že na něj jsem začala myslet a asi jooo. Jo, jo  no jo on se mi prostě líbí a asi s tím už nic nenadělám.