Prolog

14 1 0
                                    

Před dvaceti lety:

Pohladila jsem Achillea po černém a potem lesklém krku. Za jízdy jsem zabořila hlavu do hřívy a vdechovala jeho vůni, kterou tvořilo převážně specifické pižmo a čerstvé seno. Nejspíš se v něm ještě před vyjížďkou vyválel. Neodolala jsem a ještě jednou ho podrbala pod hřívou mezi ušima stejné barvy jako byl jeho zbytek jeho srsti.

Achilles mi poděkoval ve formě hlasitého odfrknutí a švihnutím ocasu.

"Ty ho hrozně rozmazluješ," podotkl Ethan, který na mě pohlédl ze země a rošťácky se na mě usmál.

"Ale prosím tě. Vždyť se mu to líbí. Podívej jak je spokojený. Navíc, nemůžeš někoho rozmazlit láskou, to je holý nesmysl," shlédnula jsem na něj z koňského hřbetu a úsměv mu bezmyšlenkovitě oplatila.

Achilleus zastavil, aby se mohl v klidu napást šťavnaté trávy na louce, za babiččiným domem.

Dala jsem nohy do třmenů a zvedla zadek, abych mohla přehodit nohu na druhou stranu a seskočit tak z koňského hřbetu. Dopadla jsem pevně a stabilně na opačnou stranu, než byl Ethan.

Byl krásný letní večer. Slunce zapadalo pomalu za obzor a nás obklopovala jeho záře. Barevně připomínala rozpálené plameny, stejně jako moje vlasy. Oba jsme na tu nádheru mlčky pozorovali. Začala jsem se znovu věnovat Achilleově hedvábné srsti na hlavě a laskala ho směrem dolů k čumáku. Najednou jsem se dotkla něčeho, co už rozhodně nebyla koňská srst. Ethan svého koně také hladil a naše ruce se střetly. Oba jsme okamžitě pohlédly tomu druhému do očí.

"Ginny?" pošeptal a hlas mu znejistil.

"GINNY!" zavolal mě, jako ozvěna z dálky známý hlas.

"Už běžím babi," zavolala jsem na zpět. "Promiň Ethne, ale už budu muset jít," podívala jsem se na něj s omluvným výrazem a neochotně vysunula ruku, kterou jsem měla mezi tou jeho a čumákem Achillea.

V obličeji bylo vidět jeho jasné zklamání. "Tak zase zítra?" cukl mu koutek nakonec optimisticky směrem nahoru.

"Jasně," zazubila jsem se na něj bezstarostně a udělala krok blíž, abych ho mohla obejmout.

Schoval mě do své náruče a velice jemně, ale přesto intenzivně mě stiskl. Při objetí jsem automaticky nasála i jeho vůni a na chvilku se cítila skoro omámená.

"Ahoj," stiskl ještě mou ruku, když jsem od něj odcházela.

"Dobrou Ethane," oplatila jsem mu stisk a odcházela s motýlky v břiše a širokým úsměvem na pihovaté tváři. Co se to se mnou jen děje?

Zavřela jsem za sebou dveře a v prstech jsem točila se stonkem kopretiny, kterou mi Ethen dal za ucho na začátku dnešní vyjížďky. Stále jsem se potutelně usmívala a ke květině přičichla.

Úsměv mi ale rázem přimrzl na tváři, jakmile jsem spatřila matku, sedící u masivního a na hrubo opracovaného jídelního stolu.

"No kde lítáš? Co ti trvalo tak dlouho seběhnout tu louku sem dolů prosím tě?" upřela na mě káravý pohled.

"Vivien, prosím tě, nech tu holku. Vždyť má prázdniny," omlouvala mě babička.

"Ahoj mami. Tys přijela na návštěvu?" zeptala jsem se zmateně.

"Na návštěvu? To sotva," odfrkla si. "Přijela jsem tě vysvobodit z téhle divočiny a odvést do civilizace. Stěhuješ se se mnou do Nashvillu. Běž si zabalit věci, ráno odjíždíme," oznámila mi věcně, jako kdyby řekla, že byla ráno v obchodě pro pět housek.

"Cože? Jak stěhuju? Babi, to přece nemůže," obrátila jsem pohled k babičce, která neměla daleko k slzám.

"Nemůžu? Ještě pořád jsem tvoje matka a oficiálně tě mám v péči já. Nedovolím, aby ses tu zahrabala jako-" zarazila se a poté odmlčela.

To už se řinuly slzy do očí i mně a já je nechala stékat volně po tvářích.

"Ale nech toho, Virginie. Dělám to přeci hlavně pro tebe. Uvidíš, že mi jednou poděkuješ," řekla se špetkou soucitu, což pro ni ovšem bylo maximum.

Rychle jsem z tváří setřela slzy, otočila se na patě a rozeběhla se směrem ven.

"Virginie? Stůj! Kam si jako myslíš, že jdeš? Virginie, okamžitě se vrať!" ještě před domem byl slyšet mámin ječivý hlas.

Rozeběhla jsem se do luk, co mi jen nohy stačily. Asi ani ne po míli, mě začalo pálit na hrudi a píchat v boku. Naštěstí už jsem ho uviděla. Líným krokem si to s Achilleem vykračoval po polní cestě směrem k jejich domovu. Zavolala jsem tedy na něj jen co mi ještě plíce dovolily. Ethan pomoci uzdy, koně téměř okamžitě otočil a pobídl ho do cvalu směrem ke mně.

"Co se děje Ginny? Ty pláčeš?" zeptal se, jakmile ke mně dorazil.

Přikývla jsem a nanovo se rozplakala. "Přijela máma, chce mě vzít s sebou do Nashvillu. Tentokrát už natrvalo. Přišla jsem se s tebou rozloučit," schovala jsem si obličej do dlaní a dál plakala. Za žádnou cenu jsem nechtěla z Normandy pryč. Nechtěla jsem od babičky, od Ethana, od domova.

Ethan seskočil z koně a přistoupil ke mně. Odhrnul mi ruce z tváří a jeho šedé oči se zabodly do těch mých studentově modrých.

"Neplakej prosím," řekl jemně a pohladil mě a palci setřel mé slzy. "Vždyť to určitě není naposledy, co se vidíme. Budeš jezdit na víkendy, prázdniny a tak," snažil se mě povzbudit, zatím co sám vypadal jako hromádka neštěstí.

"Už to nikdy nebude takový, Ethane. Bůh ví, kdy mě sem zase pustí," sklopila jsem pohled k zemi.

Lehce vzal mou bradu mezi palec a ukazováček a jemně ji zvedl, abych se na něj podívala.

"Já si na tebe počkám," prohlásil a potom mě políbil.

Návrat domůKde žijí příběhy. Začni objevovat