Insweal

Prolog

Najednou však spadnu. Padám a padám do vstřícné nicoty. Připadá mi nějakým zvláštním způsobem povědomá, cítím se neobvykle v bezpečí. Což je zvláštní za poslední měsíc.

Však najednou, už nepadám a necítím se to co mi chybělo, ne. Teď ležím, plná dětské nevinnosti a štěstí, ve svém starém růžovém pokoji, který je plný plyšáků. Už jsem mámě říkala, že jsem už stará na růžové zdi a plyšáky, ale ona se jenom zasmála a sklonila se, aby se mi zahleděla do modrých očí. ,,Nikdo není dost na to, aby si hrál ve svém pokojíčku s plyšáky." Znovu se zasmála a pohladila mě starý po vlasech. Chtěla jsem namítat, že je mi už deset, ale ona se znovu a znovu smála. V tu dobu mi to ještě nedošlo.

Posadím se na postel a rozhlédnu se kolem, muselo být něco kolem dvou hodin ráno. Trhnu sebou se hlasitým zvukem, který byl zřejmě z kuchyně. Zvídavě si stoupnu na ledovou podlahu. Jdu chodbou a hlasy začnou dávat děsivý smysl. Začnu opatrně sestupovat po schodech, kde na stěnách visí naše rodinné fotky, tedy kdybyste se koukali pozorně, nejsou zcela kompletní. Někdo na nich chybí. Už zbývá jen poslední schod, začínám cítit tlak a ohromný strach. Tohle nedopadne dobře, říkám si v duchu, ale stejně natáhnu nohu a už jsem v chodbě do kuchyně.

Slyším rozbíjení skla, křik a... napětí, které jsem ještě nikdy nepocítila. To napětí se mi usazovalo na kostech, proudilo mou krví, zvláštní pocit. Už se chystám nakouknout za roh zdi, která mě dělí od místnosti plným hlukem, když se s cuknutím probudím.

,,Gwen! Už se neválej v té posteli. Musíme už jet!" Promnu si své rozespalé šedé oči a posadím se na velkou a sakra pohodlnou postel. Už se mi zdál tenhle sen. Zprvu jsem se na to chtěla přijít, ale za pár týdnů jsem to vzdala. Nikdy jsem na takové věci, jako skryté významy nevěřila, tak proč začít.

,,No tak, Gwenyth!" Křikne máma a já, se zasténáním, unaveně znovu se zhroutím do postele. První dny školy jsou nejhorší.