Sára Topinková - Stačí mávnout křídly

Předtím

 Kdyby mi někdo řekl, že budu místo rodinného večera s mísou plnou popcornu a třetím dílem Harryho Pottera utíkat před policií s bandou pochybných existencí kvůli drogám, asi bych mu doporučila návštěvu nejbližší záchytky s tím, že jediný, kdo v sobě něco má, je on. Jak by se to mně, holce, která v životě neporušila večerku a ve škole ji dávali za zářný příklad svědomitosti, mohlo stát?

Ten večer, kdy to všechno začalo, jsem nedokázala chvilku posedět na místě. Celé odpoledne jsem prospala, protože jsem byla unavená z vyčerpávajícího týdne ve škole, a když jsem se probudila, chodila jsem po domě jako lev v kleci s neodbytným pocitem, že bych zkrátka měla být jinde.

Říkejte si tomu intuice, osud nebo shoda náhod – ve výsledku nezáleží na tom, jak to pojmenujete, ale já věděla, že se něco stane. Jako když vás před hodinou začnou svrbět prsty a radši se chopíte propisky a vypočítáte si pár příkladů, načež vám učitelka naservíruje přepadovku. Nebo když pro jistotu sesbíráte vlhké prádlo ze šňůry chvilku předtím, než se zničehonic spustí liják.

Netušila jsem, co to něco má být. Ale věděla jsem, že když zůstanu doma, přijdu o to.

Vtom mi zazvonil mobil. Dobrodružství mi šlo naproti.

„Jo?" ohlásila jsem se.

„Hele, seš doma?" Hlas mé spolužačky se ztrácel v salvách smíchu a otřesech, jako by utíkala po štěrku.

„Zatím jo. Pročpak?"

„A nechceš s náma jít na chvilku ven? Rodiče jsou pryč z baráku, takže konečně můžu opustit svou věž."

Jiná než kladná odpověď pro mě neexistovala. Bylo to perfektní. Tak moc jsem chtěla jít pryč, zažít to něco, co na mě venku nepochybně čekalo – a Anežka mi dala dokonalou příležitost. Stačilo jen kývnout.

„Jasně!" odpověděla jsem s nadšením, které mě donutilo okamžitě vyběhnout ke skříni a začít hledat co na sebe. S nadšením, protože jsem netušila, co jsem tím spustila. S nadšením, protože jsem nechápala, že některá dobrodružství by měla zůstat neprožita.

Měla jsem odmítnout.

Kdybych to udělala, nikdy bych ho nepotkala. Nikdy bych nepřišla o svou nejlepší kamarádku, můj bratr by nebyl donucen opustit školu i všechny své přátele a moje matka, zlomená tátovými skutky, by nemusela narychlo hledat byt dost daleko od všeho, v čem jsem předešlých šestnáct let žila.

Kdybych odmítla, všechno mohlo být úplně jinak. Ale já se rozhodla vydat vstříc událostem, co na mě čekaly, a donutila toho motýla mávnout křídly, jimiž rozpoutal bouřku v mém dosavadním životě.