Sára Topinková - Stačí mávnout křídly

1

 Z okna ředitelovy kanceláře pozoruji parkoviště. Jednotlivá místa jsou ohraničená oprýskanými bílými čarami a brzy se každé z nich zaplní starými škodovkami a nablýskanými sedany. Další řidiči rozmrzele krouží kolem školy, a když zjistí, že už opravdu nemají žádnou naději najít volný flek, raději to vzdají a svým přizastavením u chodníku zbrzdí už tak otravně pomalý ranní provoz. Občas se ale najdou tací šťastlivci, kterým se zrovna před jejich očima jedno z vzácných míst uvolní, a oni tak mohou svá dítka vypravit v klidu a bez melodického doprovodu troubících aut.

Většina studentů míří do jasně žluté budovy základní školy napravo od gymnázia. Potácí se mezi nimi ale také pár primánů, kteří se bojí, že nenajdou třídu, nebo jsou dětmi přehnaně obsesivních rodičů, kteří mají pocit, že pokud si svého potomka nevyfotí přede dveřmi s nápisem 1. A, ta díra v rodinném fotoalbu je bude strašit nadosmrti.

„Víte, slečno Slavíková, my samozřejmě chápeme, že se občas stanou věci, při nichž jde studium stranou, a profesorský sbor je o všem informovaný. Nemusíte se bát, že by se na vás někdo díval skrz prsty. Opakování ročníku není nic, zač byste se měla stydět." Odtrhnu se od výjevu za oknem. Ředitelova pleška se leskne potem. Je natěsnaný do černého obleku, který ještě umocňuje mou pohřeb-ní náladu.

Do tváří se mi nažene horko a v krku mě tlačí. O všem informovaný... kdyby jen tušil.

Nicméně si vzpomenu na slib, který jsem si v uplynulém týdnu dala, a nasadím úsměv tak opravdový, až mu skoro sama uvěřím. Ředitel vypadá potěšeně. Možná jsem získala pár plusových bodů. Každopádně prozatím mi stačí, že jsem nemusela říct ani jedno jediné slovo.

„Za pár minut začne první hodina. Vaše třídní profesorka, paní Jedličková, o vás ví, a než se začne řešit cokoli důležitého, počká na vás a představí třídě. Za chvíli přijde paní sekretářka a odvede vás do učebny, ať tady nemusíte bloudit." Ředitel Sláma si založí ruce na prsou. „A, slečno Slavíková, vítejte na naší škole. Věřím, že se vám tady bude líbit, stejně jako v celých Starých Hroznovicích."

„Děkuju," hlesnu tiše. Zní to trochu chraptivě, jako kdyby si moje hlasivky stále zvykaly na to, že je musím znovu začít používat.

Náš rozhovor je tím u konce. Ředitel se pohrouží do hromad papírů, které se chaoticky povalují po jeho stole, a já si z dlouhé chvíle začnu znovu prohlížet celou kancelář, tentokrát mnohem pozorněji. Béžové, omšelé zdi. Očima po nich přejíždím a zrak mi padá na nástěnný kalendář v mezeře mezi dvěma okny a na fotku učitelského sboru, ovšem nejdelší dobu strávím u sbírky motýlů ve světle hnědých rámech hned nad ředitelem. Netuším proč přesně, ale nějak na ni nejsem schopná přestat zírat.

Trvá to možná dvě minuty, než do kanceláře konečně vstoupí starší paní v květované sukni, bílém tričku a s dioptrickými brýlemi zavěšenými na červeném řetízku kolem krku. Má trochu zakalené modré oči, kterými si mě přátelsky měří.

Ředitel se postaví, zatímco já jako přilepená zůstávám sedět v křesle, ačkoli mě ještě před pár minutami každý kousek škrábavého potahu doháněl k nepříčetnosti.

„Dášo, buď tak hodná a odveď ji do céčka k druhákům. Kmenovou třídu mají v zeměpisu. Zaklepej a řekni, že vedeš novou studentku, Lenka už bude vědět."

Usměje se na mě. „Vy budete Cecílie, že? Zrovna jsem o vás dávala do systému poslední podrobnosti."

Přikývnu, a její úsměv se ještě prohloubí.

„Tak pojďte, ať na vás nemusí čekat moc dlouho."

Pomalu vstanu a snažím se ovládnout třes ve svých nohách.