Nemoc jménem smutek

Takový normální den...

Popíšu vám jeden můj den bez něho...
Ráno se probudím s myslenkou on mi tak chybí :( nemám komu napsat . Vstvám. Oblékam si oblečení, o kterém si myslím, že by se mu líbilo. Pokračuju zdravou snídaní pro mé tělo. Po nachystání věcí odchazim do školy. Na cestě vidím svůj stín. Představuju si že se držíme za ruce a specháme na autobus. Zasněně si povídáme. Ve škole si představuju, že sedí na prázdné židli vedle mě a celé hodiny se ba sebe díváme. Radíme si a navzájem si cmarame srdíčka po rukách a sešitech. O přestávce si navzájem ujidame že svačin a povídáme si. Na obědě v mé mysli nesedím u oběda sama, ale s ním. Sedíme naproti sebe a rychle do sebe hazime oběd, abychom stihli autobus. Opět ruku v ruce vybehneme ze školy a dýchání pribíhame na autobus. Sedáme si na volná místa v autobuse a šimon mě chytne za ruku. Cesta rychle uteče a my už vystupujeme. Chvíli jdeme spolu a poté se obejmeme a odcházíme domů. Tohle se odehrává v mém mozku. Díky tomu nejsem pořád sama. Nejvíce však miluju večery. Můžu o něm nerušeně snít. Žádný večer se neobejde bez slz.. I když píšu tohle kapou mi z očí slzy....