Můj hudební románek

Neuvěřitelný trapas

Hudba mi zněla v uších. Všude byly páry lidí tančící nebo jenom naslouchající hudbě. Jak jen jsem jim záviděla. Byla jsem sama. Můj poslední vztah skončil už dávno a navíc drastickým způsobem. Právě z toho důvodu jsem šla na tenhle koncert. Je to moje oblíbená skupina, ale to jsem nevěděla, že tady bude tolik párů. Přece jenom je to rocková skupina, navíc v takovém ošumtělém baru.

Ale co. Kašlu na to! Radši půjdu víc dopředu a možná si mě někdo všimne a abych pořád nemusela poslouchat ten ocucávající se pár za mnou. Ani nevím jak, ale opravdu jsem se objevila přímo před podiem. Dívala jsem se přímo na zpěváka. Měla jsem pocit, že i on se díval na mě, ale to je přece nesmysl.

"A teď si tu s námi někdo zazpívá! Hlásí se někdo?" na to zaječel celý sál, že chtějí zrovna oni. Zpěvák sešel po schodech dolů. Procházel se publikem. Prošel celý sál a u toho si vybíral. Stále nikoho nevybral. Začal se blížit ke mně. Srdce mi poskočilo. Další krok ke mně. Podíval se mým směrem. Díval se na mě. Já na něj. Byl stále blíž ke mně. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Najednou jeho ruka spočinula na mé hlavě. "Tak třeba ty," řekl.

Oněmněle jsem na něj koukala. Jako fakt? Proč já? Je tu určitě mnohem víc lepších adeptů, než jsem já.

Vzal mě za ruku. Vedl mě na podium. Měl tak teplou a příjemnou ruku. Kéž by mě držel napořád. První schod... Sakra! Nad tímhle nemůžu přemýšlet... Druhý schod... Vždyť já neumím zpívat!... Třetí schod... Začala mě ovládat panika... Čtvrtý schod... Podívala jsem se na něj. Jeho výraz byl vyrovnaný a hlavně veselý... Podium... Pomalu jsem šla za ním. Šel k mikrofonu. To, co do něj zahlásil mě překvapilo...

"Chvilku počkejte. Půjdu tady se slečnou probrat, jakou písničku zazpíváme." řekl do publika a lišácky na mě mrknul. Zase mě vzal za ruku a vedl za závěs.

"Takže... Doufám, že nejsi nervózní, protože já jo." potichu se zasmál, ale když jsem nic neříkala, tak pokračoval. "Asi jsi, tak se tady toho napij. Pomáhá to zbavit se trémy." podal mi flašku. Přičichla jsem. Byl to alkohol. A to tvrdý, protože vůně byla obzvlášť štiplavá. Trochu jsem si lokla. Zjistila jsem, že mi chutná, tak jsem si dala ještě a vrátila mu flašku s tichým "Díky." Jen se usmál.

"Tak jakou písničku znáš?" zeptal se.

"Somewhere. Ta je moje oblíbená," řekla jsem překvapivě rychle. Alkohol začal působit, když jsem tak dlouho nepila.

Na to se usmál. "Tak okey. Tady máš případně text. Budeš se mnou zpívat ten můj." Opět mě vzal za ruku.

Vyšli jsme na podium. Lidé začali hlasitě tleskat a pískat. Druhý zpěvák mi podal mikrofon. Ten můj mu něco pošeptal a řekl to i dalším členům skupiny. Asi jméno písničky.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se mě.

" Terka."

" Tak lidi! Terka byla tak odvážná, že si teď se mnou může zazpívat. Boužel je trochu nervozní, takže doufám, že ji podpoříte," mluvil do mikrofonu.

Hudba začala hrát. Po chvilce začal zpívat druhý zpěvák. Hned potom i ten první. Já jsem pořád mlčela. První začal dělat na publikum takové ty povely, aby podporovali. Vzal mě za ruku a zpíval. K mému překvapení jsem také začala zpívat. Postřehla jsem nenápadný úsměv mým směrem.

Pak už to bylo jenom jednoduché. Celou písničku jsem si užila. Byla jsem šťastná. A navíc, nejlepší chlap na světě mě držel za ruku před půlkou města.

Písnička skončila až moc rychle. Všichni tleskali. Když jsem vracela mikrofon, tak mi jen zašeptal: "Za hodinu přijď k zadnímu vchodu." Ani nečekal na odpověď. Pomalu jsem sešla schody. Z pódia se ozval jeho hlas.

"Moc rádi jsme tu zpívali, ale už budeme muset končit. Tak se mějte a přijďte si nás zase někdy poslechnout," řekl pouze. Zvedl ruku (tu, kterou mě držel) a zamával. Všichni tleskali a pískali a ječeli, že chtějí ještě, ale přišel jen pořadatel, že to je opravdu konec.

Co po mně asi chce? Snaží se mě snad sbalit? Pokud jo, tak mu musím pořádně začarovat hlavu, že nejsem na hraní. Nad tím jsem se ušklíbla.

Došla jsem do baru a rovnou si objednala několik panáků a drinků.

Uběhla skoro hodina. Byl čas. Naházela jsem do sebe zbytek pití a šla na "to" místo.

Přišla jsem na smluvené místo akorát na čas. Zrovna vykukoval ze dveří, jestli už jdu. Jenom jak mě uviděl, tak otevřel víc dveře, abych mohla projít. Připadala jsem si jako nějaký mafián, když jsem tam tak vešla. Uvnitř jsem na něj počkala, aby mě vedl.

Vedl mě dlouhou chodbou. Na konci jsme zabočili do místnosti. Místnost vypadala jako moderně zařízený obývák. Velká červená pohovka, černý stůl, černý koberec, tlumené světlo.

Wau, vydechla jsem. Na stole byla flaška vína a dvě skleničky. Tak nějak jsem automaticky předpokládala, že pro nás dva. V místnosti nikdo nebyl. Začalo mi tlouct. Zase. Není přece důvod.

"Posaď se," přikázal mi. Nalil obě skleničky úplně plné. "Dej si!" nabídl mi. Zdvořile jsem přijmula. Co se bude dít teď? To jsem opravdu netušila. Teď se tvářil úplně jinak než předtím.

"Ehm...", začala jsem, "Co mám od tohohle očekávat?" zeptala jsem se.

"Samozřejmě se pokusím do tebe nalít, co nejvíce vína a až budeš opilá, tak si s tebou trošku užiju," řekl s naprosto vážnou tváří.

"Proč platit za víno, když jsem i tak počítala s tím, že se spolu nakonec vyspíme," nervózně jsem se zasmála.

"Protože si tě chci aspoň trošku koupit. Proto. Samozřejmě jsem ti mohl dát čokoládu a růže, ale na to bylo už moc pozdě."

"Aha... Mě si nemusíš nijak kupovat. Tu čokoládu mi můžeš potom poslat poštou."

"Ty jsi docela nedočkavá, co?" zadíval se na mě. Z toho jsem byla schopná jen přikývnout.

Najednou se stalo něco nečekaného.

Přibližoval se ke mě. Myslela jsem si, že se budeme líbat, tak jsem zavřela oči.

V čele jsem pocítila bolest. Co to? Otevřela jsem oči a zjistila, že mě cvrnkl do čela.

"Idiote!" zle jsem se na něj podívala.

On si ze mě dělal celou dobu utahoval.