Můj hudební románek

Skupina

"Proč jsi to udělal?" zeptala jsem se nechápavě a nazlobeně zároveň.

"Nemohl jsem odolat a navíc mě zajímala tvoje reakce. Věděla jsi, že podle toho se snadno pozná, co jsi za člověka?" zašklebil se na mě.

"A prošla jsem?" nadhodila jsem.

"Co myslíš? Jasně že ne! Copak sis myslela, že když tě zpěvák pozve k sobě do obýváku, tak se s tebou chce rovnou vyspat? Takový člověk opravdu nejsem." zlobil se na mě.

"Tak promiň, no... Ale ono to tak opravdu vypadalo. Měl by ses poslouchat: 'Když tě zpěvák pozve k sobě do obýváku...'" parodovala jsem ho se smíchem.

"Když to říkáš takhle, tak to tak opravdu zní.Ok, na tohle teda zapomeneme a přesuneme se rovnou k věci." řekl nakonec.

"To bych byla ráda. Jsem už totiž celkem unavená."

"Tak to řeknu ve zkratce. Naše skupina chce, aby jsi nás propagovala. Už jsme si o tobě zjistili víc informací a chceme, aby jsi nám dělala reklamu, plakát, fotky, obaly na CD a podobné věci. Je jen na tobě, jestli to přijmeš." řekl svou nabídku.

Oněmněla jsem. Moje oblíbená skupina po mně chce, abych pro ně dělala propagační materiály. To jako fakt? Zdá se mi to? Je to jen hloupý vtip jako předtím? Co se to děje? OPRAVDU? No to si ze mě děláte srandu. Co na to mám říct? Co když to pokazím? Všechny tyhle myšlenky se mi najednou začaly honit v hlavě. Opravdu jsem nevěděla co říct. Chci pro ně pracovat. Jsou přece moji oblíbenci. Ale co když to pokazím? Nakonec moje láska ke kapele vyhrála.

"Tak jo." řekla jsem jen.

"To jsem rád." usmál se na mě. "Hej, kluci! Pojďte dovnitř. Přijala to." zavolal směrem k chodbě. Tím vchodem, kterým jsme přišli, vešli i další členové skupiny. Všichni rozesmátí, jako když zdovna dostali nejlepší vánoční dárek. Pak mi to všechno došlo. Oni měli celou dobu tohle v plánu. Celou tu dobu stáli za dveřmi. Celou tu dobu nás pozorovali a polouchali... Zrudla jsem.

"V-vy jste poslouchali?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

"Ale kdepak. To bychom si nedovolili. Ještě by se na nás tady Pája zlobil." zasmál se bubeník.

Nadzvedla jsem jedno obočí (to byla moje specialita) a podívala se na 'Páju'. To mi stačilo jako dostatečný důkaz, že jim NĚCO dopředu řekl. Ale co. Nechám to plavat.

"Takže, potřebuju vědět ještě pár věcí. Co přesně budete ode mě chtít. Myslím plakáty, obaly na CD, vstupenky, reklamní předměty,...? Jak moc budu součástí skupiny?" to byly asi všechny otázky, které mě v tu chvíli napadly.

"Budeš dělat všechno. Návrhy na potisky triček, propisek, obaly, vstupenky, vizitky, plakáty, budeš i upravovat naše videa. A ohledně té poslední otázky... Myslím, že budeš jezdit všude s námi. Něco jako manažer, protože tam bude pokaždý stánek, u kterého NĚKOHO potřebujeme. Tím pádem budeš mít vstup zdarma na všechny naše akce a budeš i v zákulisí. Tvůj názor se bude počítat všude, protože hlavně potřebujeme být úspěšní a o to v reklamně jde." vyvalil na mě kytarista.

"Wau." tak na to jsem opravdu nevěděla, co říct. "Tak já jdu. Čaute." rozloučila jsem se radši rychle a vyrazila k domovu. Vyšla jsem ze dveří. Šla jsem chodbou až k východu. Když jsem tudy šla sama, tak to vypadalo celkem strašidelně. Stěny byly popraskané, bílé světlo, v rozích pavučiny. Z toho mi přeběhl mráz po zádech. Už jsem vycházela ze dveří, když se za mnou ozvalo volání.

"Hej! Terko! My tě doprovodíme. Nemůžeš jít přece sama. Co kdyby tě něco přepadlo?" volal na mě Pavel. Celá skupina mu byla v patách. No páni. Doprovod až domů.

"Tak když chcete." zasmála jsem se. Všichni se usmáli a šli za mnou.

"Jak se vlastně jmenujete? Omlouvám se, ale jsem opravdu špatná na jména, tak si vás nepamatuju." zeptala jsem se.

"Já jsem Pavel." řekl zpěvák 1.

"Já jsem Filip." řekl zpěvák 2.

"A já Tomáš." řekl kytarista.

"A já Lukáš." řekl baskytarista.

"A já jsem Marek." řekl bubeník, jako poslední.

"Tak mě těší, Pavle, Filipe, Tomáši, Lukáši a Marku. Já jsem Terka." usmála jsem se na ně.