Můj hudební románek

Bez nápadu

Sice jsem byla opravdu ráda, že jsem se stala jejich reklamní agentkou, ale co mám dělat? Vůbec jsem netušila... Takže za 1. Chtěli plakáty na turné, které začíná za půl roku. To znamená, že mám maximálně týden. Za 2. Chtěli obal na CD, které nazpívali teď a bude se vydávat během turné.

To byly dva hlavní body, které musím stihnout do dalšího týdne. Promnula jsem si oči. Popleskala se po tvářích. Sakra. Jak jen to mám udělat? Normálně mám hlavu plnou nápadů, ale teď... Teď nic...

Takhle to dál nejde. Musím se trochu odreagovat. Porozhlédla jsem se po bytě. V rohu u okna jsem měla postel. Hned vedle noční stolek na kterém bylo pohozených několik mích rozečtených knih. Z okna jsem měla výhled na celé město. U další stěny byla skříň až moc plná mého oblečení. Vedle ní byla japonská polostěna za kterou byl stůl a čtyři židle. Ty byly hned u kuchyňské části. Vedle té byly dveře do koupelny, které byly skoro pořád otevřené. Všude bylo uklizeno, takže uklízet nemůžu.

Bylo skoro poledne, tak mě napadlo vařit. To jsem ale hned zavrhla. Vařit se mi opravdu nechtělo. V tom jsem dostala nápad. Udělám si nějaký sendviče a čaj do termosky a půjdu se projít do parku. Park je opravdu plný inspirace. Hlavně teď na podzim. Jak jsem si usmyslela, tak jsem taky udělala. Připravila jsem si sendviče se sýrem a salátem. Čaj jsem udělala černý s citronem. Všechno jsem dala do kabelky. K tomu jsem přidala tužku a skicák. Před odchodem jsem se ještě rychle podívala, jak vypadám.

Ze zrcadla se na mě dívala hezká dívka. Byla opravdu vysoká. To ale nebyla první věc, co mě na ní ohromilo. První věc byly její vlasy. Měla je úplně rezavé a lehce kudrnaté. Obličej měla celý posetý pihami. Oči jí zeleně zářily, jako by věděly všechny tajemství světa. Celá postava byla opravdu štíhlá. Měla na sobě světle modrý svetřík a přes to ještě džínovou černou bundu se zelenou šálou. Tmavé džíny jí dělaly ještě delší a štíhlejší noh než normálně. Celý outfit doplňovaly hnědé vysoké vázací boty vypadající jako vojenské. Ano... To jsem já. Tereza. Se svým vzhledem jsem byla spokojená, tak jsem vyrazila.

Dnes bylo krásně. Venku svítilo slunce, ale už bylo chladno. Byl nádherný podzimní den a já si byla jistá, že jeden z posledních. Dalších pár lidí si to asi uvědomovalo také, protože jsem potkala rodiny s dětmi, běžce i party lidí jen tak klábosející.

Po parku jsem se procházela asi hodinu, než jsem našla místo, kde bych si chtěla sednout a něco sníst. Místo, které jsem si vybrala byl menší altánek na kopci. Byl celý ze dřeva postavený v japonském stylu. Dokonce měl i takové barvy. Vyndala jsem si jídlo a pití. Pomalu jsem jedla a užívala si přírodu a té volnosti tady. Cítila jsem se tu tak volná. Jako by neexistovaly žádné starosti a i kdyby jo, tak by byly opravdu malé a bezvýznamné.

Najednou jsem měla hlavu plnou nápadů. Rychle jsem skicovala, než to zapomenu. Do kreslení jsem se opravdu hodně zabrala. Nakonec jsem každý nápad rozkreslila docela do detailů. Wau. Trvalo mi to asi hodinu. Zrovna jsem se zase pouštěla do jídla, když někdo přiběhl a šel za mnou do altánku.

"Ahoj." pozdravila mě neznámá osoba. Nechápavě jsem se na něj zadívala. Neznám nikoho, jako jeho. Pak mi ale svitlo.

"Ahoj." oplatila jsem mu pozdrav nadšeně. Vždyť to byl Pavel. "Co tady děláš?" zeptala jsem se ho překvapeně.

"Máme tu trvalé sídlo, takže to není neobvyklé, že mě vidíš tady ve městě. Pokud se ale ptáš, co dělám tady konkrétně, tak jsem šel běhat a říkal si, že zajdu sem. Tady se totiž suprově přemýšlí." vychrlil na mě ještě zadýchaný z kopce. "Co tu děláš ty?" zeptal se mě.

"Já? Šla jsem se projít a udělat si oběd venku." usmála jsem se. Najednou se zarazil a jeho pohled sklouzl k mému skicáku. Povytáhl obočí. "To nic není." snažila jsem se, aby svou pozornost odvedl jinam. Už už jsem skicák měla v ruce, když ho on chytil asi o vteřinu dřív. Sakra...

"Hm... Zajímavé. Kreslíš dobře. Mě se nejvíc líbí ten druhý návrh." řekl mi svou kritiku a vrátil mi ho zpátky.

"Díky..." řekla jsem rudá, že viděl i moje soukromé obrázky. "Musím ale ještě vymyslet spoustu dalších věcí. Tohle je jenom jedna z mnoha. A vůbec nemám nápady..." zavadila jsem pohledem o zem.

"Vážně? Něco jako umělecký blok?" zeptal se mě. Na to jsem kývla. "O tom jsem slyšel. Prý na to pomáhá nemyslet pořád na to, co máš udělat, ale taky se nějak odreagovat." usmál se na mě.

"O to jsem se právě snažila. Proto jsem šla ven." zasmála jsem se.

"A co kdybych ti s rozptýlením pomohl?" navrhl mi.

"Když mi to tak hezky nabízíš. To víš, že bych to brala. Přece jenom s více lidmi to jde líp než samotný." usmála jsem se na něj.

"Tak pojď."

"P-počkej! Kam?" to jsem nečekala.

"Slyšel jsem, že je ve městě nějaká akce, tak bychom tam mohli jít."

"Jaká akce? O žádné jsem neslyšela."

"To je možná tím, že jsi v poslední době moc nechodila ven, ne?" zasmál se.

"Hmm... Sice to je pravda, ale i tak jsem na to nějaký plakát mohla vidět, když jsem byla v sobotu na koncertě."

"Uvědomuješ si, že byla tma? A navíc mi to potvrdili další lidé, že ta akce bude. Pojď už konečně." pobídl mě.

"No jo, furt." souhlasila jsem tedy. Sešli jsme z kopce. Pomalu jsme mířili na náměstí v čínské čtvrti. Aha. Tak proto jsem si žádného plakátu nevšimla. Nekoukám na žádný ty asijský akce. V téhle části města jsem nikdy nebyla. Byla jsem až překvapená, jak rozdílné to je od té části, kde žiji já.

"Kam to vlastně jdeme?" zeptala jsem se.

"Na náměstí. Bude tam oslava rovnodennosti v Japonském stylu. Draci, lampiony, suši, rýžové nudle, ramen... A to všechno úplně všude." říkal nadšeně.

Wau. Možná bych měla svoje město poznat trochu víc, když už někdy nevím, kam dál.

"No dobře, ale je to poslední věc, na co mě budeš kdy zvát." řekla jsem s vážnou tváří.

"jasně." zasmál se. Znělo to trochu ironicky, ale co. Chytl mě za ruku a vláčel davem, abychom se navzájem neztratili.

Tohle bude ještě hodně zajímavý večer...