Verše pro duši

V

Ležím ve vlastním hříchu a přesto přemýšlím co ti vytknout, abych ukojila vlastní píchu, pocitem, že to byla vlastně trochu tvoje vina.
Jenže jako obžalovaný v soudní síni, jen jeden na zádech nese svědomí, a možná vědomí, že to byla jeho vina ho nakonec očistí.
Ačkoliv si mi způsobil rány hlubší než propast oceánu, nikdy nezapomenu na jednu ránu, a to je ta, která se ještě nestala.
Jako Noe když čeká na potopu a neví zda to jeho loď ustojí, stojím v okovech osudu a doufám, že mě má ještě aspoň trochu rád.
Jak ti je, stát na druhém břehu sebelásky, díváš se nevinně jak jarní sedmikrásky, s pocitem že máš ruce čisté, mezitím, co si přihlížel jak si je umývám v potoku co nás zničil.
Těžké hledat viníka, kdy vražda byla oboustranná, nebo spíš bude?
Co víc nám zbude, než se smířit s tím, že nenajdem odpověď. Život se ptá, ale my mlčíme, jako ranní vysílené hvězdy, které prosí, aby je vystřídalo slunce.
Jsem jako břeh, který každá vlna ničí,
není divu, jestli ten břeh jednou zničí.
Ale řekni mi, mohl by bez tebe existovat břeh?
Jaký by měl asi tvar, každá zákruta na skále je tvoje dílo, umění, které břeh posouvá zároveň k záhubě. Myslíš, že by břehu bylo bez vlny smutno? Nebo by se cítil volný?
Teď máš odpověď na otázku, kterou neznám ani já.