Můj deník

Spadla klec

Spadla klec

Znáte takové to, když se něco zkazí? To snad zná úplně každý z nás, ale znáte to, když se něco totálně posere? Omlouvám se za můj slovník, ale nevím, jak bych tuto situaci popsala slušně. V tento moment si myslím, že jsem opravdu na konci, nikoliv na začátku.

Vždy jsem si myslela, že jsem dost zodpovědná na to držet svůj život ve svých rukách. Mýlila jsem se. Asi jsem to opravdu nedokázala ukočírovat. Nedokázala jsem v tuto chvíli ''zkrotit své vnitřní démony.'' Nedokázala jsem říct dost zábavě. Na vše jsem se vlastně vykašlala. Vše se to ale stalo tak rychle, že jsem nestačila popadnout dech.

A teď se dusím. Jako by jsem měla každou chvílí zemřít. Dochází čas, vlastně už došel. Nic mě z toho nevytáhne, nic mě nezachrání. Teď se teprve ukáže, na co jsem vlastně připravená. Na tu dřinu, kterou jsem si sama vybrala, nevědomky. Co jsem si nadrobila, si zase musím pěkně posbírat. Ale povede se to někdy? Je to takové to, když můžete něco udělat, tak to neuděláte a když chcete, je pozdě, nic se s tím už dělat nedá. Jsem ve velké díře. Kde kdosi vypnul světla a sebral žebřík. Není cesta zpět, není cesta ven. Byla jsem zaslepena svou zábavou a nemyslela na povinnosti. Možná jsem moc žila přítomností a nemyslela na budoucnost. Pohlédnu doprava. Vedle mě leží mála ale přesto důležitá věc. Věc, kterou musím pochopit abych aspoň malinkou část své hrdosti získala zpět a abych už neudělala tu samou chybu, i když sama moc dobře nevím jestli to v něčem pomůže. Jednou jste plní života, zábavy, štěstí, lásky a všech těch krásných pocitů a najednou spadnete. Vše tohle vás opustí a věřte mi, že není nic horšího než když vám člověk ke kterému vzhlížíte patnáct let řekne že s vámi skončil. Nejde mi to ani přes uši. Bolí to, opravdu moc. Cítíte se z toho velkého narostlého člověka opravdu malincí. Jako centimetroví človíček. Bojíte se a hlavou vám běhají otázky: ,,Myslel to ten člověk vážně? Co jen budu sakra dělat?'' Ani nevíte jak pro mě ten člověk moc znamená. Opravdu moc. Ale slzy stékající po tváři mi nejsou nic platné. Vlastně ani nějaká cigareta. To vše bych zahodila jen pro uznání toho člověka na kterém mi moc záleží. Kouká na vás s opovržením. ,,Je tohle snad konec? Jako úplný konec?'' Vždy jsem byla zvyklá, že jsem se na poslední chvíli zachránila, ale teď nemohu. ,,Spadla klec.'' Už nadobro. Nic a nikdo mi nepomůže. Můj život jsem definitivně zakopala. Už nikdy, nikdy nebudu moct být šťastná tak, jak jsem chtěla. Bolí to. Drásá mě to na kusy. Nikdo je neslepí...