Terror

~2~

Dostali jsme se do nějaké místnosti, která vypadala jako malý konferenční sál. David mě posadil na jednu židli a sám si sedl vedle mě. Po chvíli k nám přišli další tři muži. Jednoho už jsem znala. Byl to George a ti další dva se představili jako Tom a Nick. Byly to asi třicetiletí pánové s kameným výrazem jako George a v této chvíli i David. Asi to mají v popisu práce. Nasadila jsem tedy stejně nepřístupný výraz a čekala, co se bude dít.

-"Elisabeth, zítra tě čeká první mise. Vím, že nejsi žádná citlivka, a proto vím, že jí zvládneš i před první lekcí výcviku. Do té mise jdeš s Davidem. Všechno ti bude vysvětleno na místě."
•"A čeho se ta mise týká?"
-"Všechno se dozvíš zítra."
•"Dobře."
-"Teď už si běž lehnout, zítra to pro tebe bude těžké."

David mě vytáhl na nohy a zavedl mě zpět do mého pokoje. Hned jsem se šla umýt a lehnout si. Těšila jsem se na ráno, ale i se strašně bála. Za chvíli jsem už spala, protože jsem byla strašně unavená a navíc jsem celý den nic nejedla.

~~~

Ráno mě vzbudilo pohlazení po tváři. Otevřela jsem oči u mé postele seděl David. Najednou jsem se cítila nějak bezpečněji.

-"Tady máš snídani."
•"Děkuju, co to je?"
-"Míchaný vejce a pomerančový džus."
•"To zbožňuju."
-"To jsem rád."

Podal mi tác a pořád na mě zbožně koukal.
•"Co tak koukáš?"
-"Já nekoukám."
•"Ale koukáš."
-"Jenom proto, že jsi tak hezká."

Strašně jsem zčervenala.
•"Děkuju. V kolik vyrážíme na tu misi?"
-"Nemáš za co. Asi tak za půl hodiny. Musíš se ještě obléct."
•"A co si mám vzít na sebe?"
-"Něco pohodlnýho a zároveň trochu drsnýho."

Moc jsem to nepochopila, ale poslala jsem Davida do obýváku a vzala jsem si černé legíny, rudé tričko s bílým potiskem 'I'm A King' a černou koženou bundu. K tomu jsem si chtěla vzít černé kamaše, ale v tom přišel David, zastavil mě a řekl, že si mám vzít černé lodičky. Další věc co jsem nepochopila. Ještě jsem se šla učesat a trochu namalovat.

-"Můžeme vyrazit?"
•"Jo, už můžeme."
-"Tak jdeme."

Zase jsme se dostali do těch až depresivních chodeb. Tentokrát cesta trvala o moc déle. Říkala jsem si, jak to tu asi musí být velké.

Po čtvrt hodině jsme dorazili do hangáru, kde byly luxusní letadla a vrtulníky. My nasedli do jednoho z těchto vrtulníků a David mě začal pásat. Když mě připotal, zapásal i sebe a už jsme letěli. Při letu jsem se dívala dolů. Všude samá příroda a jen pár domů. U jednoho z těchto domů jsme přistáli já jsem se odpásala podle pokynů Davida a když mi otevřel dveře, tak jsem vystopila. Šli jsme směrem ke dveřím budovy. Dave otevřel a já jako první vstoupila. Naskytl se mi pohled na muže přivázaného k židli. Pochopila jsem, že to asi úplně legální mise nebude. David za sebou zavřel dveře a otevřel kufřík, kterého jsem si před tím ani nevšimla. Byly v něm pistole, jehly, nože a žiletky. David přišel ke mně a tím mě vytrhl z proudu mých myšlenek.
-"Asi už si pochopila, co budeme dělat, takže jen ti říkám, že napoprvé ti to nemusí jít, ale podle toho, co o tobě vím, si myslím, že s tím takový problém mít nebudeš."
•"To asi ne, jen mě to tak trochu zaskočilo."
-"Tak dobře."
•"A my ho...ehm...zabijeme?"
-"Ano, ale nejdříve z něj vytáhneme pár informací."

Nebyla jsem schopná odpovědi, proto jsem jen kývla na souhlas a vzala si do ruky žíletku. David mu sundal pytel z hlavy, ale on měl stále nepřítomný výraz. -"Tak co nám povíte, pane White."
*"Ani ahoj vám neřeknu."
-"Tak my vám pomůžeme. Elis, můžeš jít na to."

K té žiletce v ruce jsem si vzala ještě jehlu a s mírným odporem svědomí jsem přišla Whitovi. Žiletkou jsem mu odřízla rukáv a jehlou mu pomalu dělala dírky od ramene až po zápěstí, dost sebou cukal, ale nebylo mu to moc platné, protože byl přivázaný. Když jsem vzala do ruky žiletku, rozhodl se mluvit.

*"Takže kód trezoru je 8305 a všechno je v něm."
-"Tak je hodný."
*"Teď už mě pustíte?"

Ani mu David neodpověděl a už měl dvě rány v srdci a jednu v hlavě.
-"Teď můžeme odjet."
•"To ho tady takhle necháme?"
-"Ano, naše mise je hotová, další to sem přijedou uklidit."
•"Aha a proč jste mě taky takhle nezastřelili?"
-"Protože jsme do našeho týmu potřebovali dostat někoho mladýho a nebojácnýho a ty jsi se ukázala jako dobrá posila do naší agentury."
•"Tak děkuju, ale co moje rodina?"
-"Nechybíš jim. Pátrat po tobě dala učitelka na dějepis, když si promluvila s tvojí matkou."
•"A je možnost, aby mě našli?"
-"Asi 1 ku 1 000 000. Tobě se tady nelíbí?"
•"Myslela jsem, že to bude horší. Jen mě to trochu zaskočilo."
-"Elis?"
•"Ano?"
-"Ty se mi strašně líbíš. Já se do tebe při tom sledování zamiloval."

Cože? Vždyť je to můj únosce, ale musím přiznat, že se mi líbí taky a navíc tu stejně nikoho jinýho nemám. Asi to s ním zkusím.

•"Ty se mi taky moc líbíš."

Viděla jsem, jak se mu rozzářili oči.

-"To je super."

V tom už jsme přistávali v hangáru a znovu jsme se vydali na dlouhou cestu. Až teď jsem si všimla, že některé z těch dveří jsou od výtahů, takže ještě tu bude víc pater. To musí být obrovský prostor. Potom už jsme dorazili do mého pokoje a sedli jsme si na sedačku.

•"Kde máš pokoj ty?"
-"Asi o tři dveře od tebe"
•"Nemohla bych se tam jít podívat?"
-"Jasně."

Vstali jsme a šli jsme k němu. Měl pokoj v podobném stylu jako já akorát šedo-bílo-zelený, ale také moc hezký. Měl také tři pokoje. Asi to tak mají všichni. Sedli jsme si na jeho pohovku a já se začala znovu vyptávat.

•"Jak si pamatuješ, kde tu co je?"
-"Za tu dobu už jsem se to naučil."
•"A jak je to tu velké?"
-"Osm podzemních pater stejně velkých jako toto."
•"Kolik je tu vlastně lidí?"
-"Asi čtyři a půl tisíce."
•"A jsou tu povolené vztahy mezi zaměstnanci?"
-"Tím, že se odsud nesmí, jsou tu i celé rodiny s dětmi. Je tu i školka, škola a tak."
•"Takže bychom se k sobě mohli potom nastěhovat?"
-"Ano, jistě."
•"A co tu děláš, když zrovna není mise?"
-"Buď je výcvik, nebo se tu dají dělat různé kurzy, sporty nebo jiné volnočasové aktivity. Dokonce je tu bar, kavárna nebo obchody. Proto je tu tolik lidí."
•"Takže si potom můžeme i sami vařit?"
-"Ano, ale kuchyně jsou až ve společných bytech."
•"A kdybychom mohli bydlet společně?"
-"Hned až se nám zařídí byt a to může být klidně do dvou dnů. Chtěla bys se mnou bydlet?"
•"Moc ráda, ale ještě o tobě toho moc nevím."
-"To nevadí, dozvíš se to postupně. Jestli ti to nevadí."
•"Nevadí. Zařídíš to?"
-"Moc rád. Zařídím to hned. Chceš jít se mnou?"
•"Moc ráda."

Sjeli jsme výtahem o patro níž. Tady byly chodby mnohem hezčí. Byly bíle vymalované, se světle hnědou podlahou a květinami v bleděmodré, růžové a bílé barvě. Nevím jak tu mohou kvést, když se k nim nedostane ani trochu světla. Došli jsme ke dveřím, na kterých bylo napsáno 'Byty'. David zaklepal a oba jsme vstoupili do kanceláře, kde seděla sympatická paní s úsměvem na tváři. První usměvavý člověk a první žena, co jsem tu viděla. Sedli jsme si a paní se začala ptát.

*"Vy byste si přáli společný byt?"
-"Ano, chtěli bychom."
*"A kolik do budoucna plánujete dětí?"
•"Asi tak dvě až tři."
-"Souhlasím."
*"Takže čtyři ložnice, dvě koupelny a obývák s kuchyní a jídelnou u obchodní čtvrti by vyhovovalo?"
-"Ano velice, kdy se můžeme nastěhovat?"

*"Klidně hned si můžete přenosit věci. Je zařízený přesně podle vašeho stylu."
•"Tak dobře. My jdeznejistěla

Poděkovali jsme a šli přenášet věci. Trvalo to asi čtyři hodiny, ale všechno jsme mělu přenesené. Tedy jen oblečení, boty a kosmetiku. Nábytek jsme tam měli nový. Najednou jsem znejistěla, jestli to není moc narychlo.

Další kapitola je tu.