Terror

~1~

"Vstávej Elisabeth.... Dělej obleč se!! Nemám na tebe celej den."

Uprostřed noci, mě probudil křik. Nemohla jsem se rozkoukat a podle hlasu jsem taky nikoho nepoznala, ale rozhodně to byl muž, když jsem se oblékla, přiložil mi něco k nosu a do tří vteřin jsem byla v bezvědomí.

Probudila jsem se v temné místnosti, pokud se tomu vůbec dá říkat místnost. Byl to prostor asi dva metry na metr. Jedno malé blikající světlo, holé šedé zdi a chladná betonová podlaha. Bála jsem se. Nevěděla jsem kde jsem, kolik je a co se mnou hodlají dělat. Poposedla jsem si a v rohu uviděla kameru. Sakra. Co mám asi tak dělat? Uslyšela jsem rachot klíčů v zámku. Zamrazilo mě až v chodidlech. Do "místnosti" vstoupil muž. Měl černé, na krátko ostrované, jemně rozcuchané vlasy, krátké strniště na bradě a krásné modré oči. Byl velmi mladý. Mohlo mu být tak dvacet let. Určitě měřil alespoň dva metry, což je proti mým 164cm hodně. Sehnul se ke mně, začal mi odemykat pouta a šeptal mi do ucha.

-"Jestli nebudeš spolupracovat, udělají ti něco zlého, já jsem sem přišel stejně jako ty. Hlavně se moc neškubej. Oni ti všechno vysvětlí."

•"Takže ty tady taky nejsi dobrovolně?"

-"Ne, taky jsem začínal v obdobné místnosti."

•"A jde se odsud nějak dostat?"

-"Myslím, že ne. Hlavně to nezkoušej, bylo jich hodně, co to zkusili, ale ani jeden nepřežil."

Vedl mě spletitými chodbami. Byla to velmi dlouhá cesta. Po deseti minutách jsme dorazili na místo. Pořád jsem měla na sobě pouta. Chodby tu vypadaly stejně jako pokoj, ve kterém jsem se probudila. Betonové podlahy, holé šedé zdi a jen mírné světlo. Když jsme vstoupili do místnosti, otevřela se mi ústa obdivem. Byla to krásná luxusní místnost obložená mramorem. Úplně jiná než to, co jsem dosud viděla. Uprostřed byl obrovský stůl z ebenového dřeva. Za stolem seděl muž ve středních letech, mohlo mu být kolem čtyřiceti let. Mezi temně černými vlasy mu prosvítaly vznešeně vypadající šediny. Jeho obličej měl ostré rysy a dominovaly mu světle modré oči lemované dlouhými řasami a pěkně tvarovaným obočím. S kameným výrazem mi gestem ukázal, abych si sedla naproti němu. Pomalými kroky jsem přišla ke stolu a sedla si na pohodlné křeslo. V této místnosti jsem si připadala strašně malá a nepatrná, ale hold jsem nebyla neviditelná. Muž se ladným pohybem zvedl ze své židle a pevným krokem přešel ke mně. Opřel se o hranu stolu a pronikavě se na mě díval. Odvrátila jsem pohled k zemi a začala si hrát s prsty.

-"Jmenuji se George Smith. Jsem ředitel této agentury a teď i váš majitel."

Zvedla jsem s údivem hlavu. Můj majitel?

•"Co tato agentura dělá?"
-"To pro vás zatím není důležité."
•"Ale já bych to chtěla vědět."
-"Co chcete vědět taky není důležité."

Došlo mi, že tu nemám žádné právo ani slovo.

•"A co tu budu dělat?"
-"Ty tu budeš zatím jako pomocná síla."
•"A s čím tady budu pomáhat."
-"To se dozvíš časem. A teď tě David tě zavede do tvého pokoje."

Já tu mám pokoj? David mě chytl za ruku a škubnul mi s ní, abych vstala. Znovu mě vedl těmi chodbami, kde bych se já ztratila už po dvou zatáčkách. Míjeli jsme sposty dveří, které všechny vypadali úplně stejně. Rozhodla jsem se rozvést hovor.

•"Jak dlouho tu jsi?"
-"Asi tři roky."
•"A už si se někdy pokusil utéct?"
-"Ne, nikdy. Zkoušeli to přede mnou a nikoho už jsem neviděl živého. Nikomu se to ještě nepovedlo."

V tom už jsme došli do mého pokoje. Byl nádherný, nebyl to jen jeden pokoj, ale obývák, ložnice a koupelna. Byl přesně podle mého gusta. Černo-bílý s rudými doplňky, obrovská postel se saténovým povlečením a velká televize.

-"Líbí se ti to?"
•"Strašně moc, ale stejně je to pro mě vězení."
-"To sice jo, ale hodí se to k tvému životnímu stylu."
•"Jak to víš?"
-"Měl jsem za úkol tě půl roku sledovat. Jinak žiletky máš v nočním stolku."
•"Jaktože jsem tě nikdy neviděla a ty víš i to o mym sebepoškozování?"
-"Nechtěl jsem, abys mě viděla a vím o tobě všechno, každej krok za poslední půl rok."
•"Asi to nemá cenu mac zjišťovat. A jak to bude s jídlem?"
-"Budu ti nosit jídlo pětkrát za den a když budeš mít hlad, tak mi zavoláš na interní linku, kterou máš na komodě. Teď už musím jít a v obýváku ve skříňce máš něco jen tak na chuť, kdybys chtěla. Tak zatím."
•"Ahoj."

Když odešel, vzala jsem si žiletku a přemýšlela, jestli to mám nebo nemám udělat. Nakonec jsem si pomalým pohybem udělala do ruky další ránu. Hned potom jsem začala litovat a nadávat si, jak moc jsem blbá. Šla jsem do koupelny a opláchla si ránu. Když mi přestala krvácet, rozhodla jsem se, že si prohlédnu pokoj. Začala jsem v ložnici. Byla tam jedna obrovská skříň plná bot a oblečení v mém stylu a velikosti. Další byla komoda se spodním prádlem a nějakými doplňky. Potom noční stolky a knihovna. V dalším pokoji byly další skříně s oblečením a nějakým sportovním vybavením, televize, pohovka a konferenční stolek. Potom přišla na řadu obrovská koupelna. Byla v ní velká rohová vana, sprchový kout ve velikosti dvou normálních koutů, toaleta umyvadlo, velké zrcadlo a skříňka s kosmetikou, fénem, kulmou a tak dále. Šla jsem si sednout k televizi a přemýšlela, proč se o mě tak starají. Po chvíli přišel David, že mě má někam odvézt, zase jsme se dostali do spletitých podzemních chodeb.

Takže první kapitola je tu, můžete se určitě těšit na další. Kdyžtak děkuji za každě read, vote nebo coment. Moc potěší.