The story of my life

Úvod

Být 20 něco a nevědět jakým směrem v životě jít je dost únavná forma žití. Svět od nás vyžaduje jít na střední školu a vědět, co chceme se zbytek našich životů dělat. Pokud si chcete prodloužit čas na přemýšlení, pak se nejspíše vydáte na gymnázium. Ale chraň vás ruka boží, abyste po čtyřech letech nevěděli kam dál.

Zvolila jsem možnost číslo dva. Přesto, že jsem doposud věřila, že nejsem dostatečně chytrá na to, abych mohla jít na gymnázium. Ze společenského vnímání jsem pochopila, že se jedná o typ studia, který si člověk zvolí, pokud je více inteligentní, než „zbytek" jeho vrstevníků. Procházela jsem brožury středních škol s nadějí, že se bude jednat o jasnou volbu, až dolistuji na konec katalogu. Tak se bohužel nestalo. Nakonec jsem si zvolila gymnázium se zaměřením na hudební výuku, prý to nemá být tak náročné. Po úvodním dni ve škole jsem se dozvěděla nemilé sdělení, že je ode mne očekávané složení maturitní zkoušky z hudební výuky. Tato skutečnost mi z nějakého důvodu unikla. Z třídní učitelky šel dojem, že by byla raději kdykoliv jinde, než v této práci. Říkejme ji Mráčková. Zamračená byla dost a přijde mi to příhodné. Možná taky nevěděla, co dělat se svým životem, jakým směrem se vydat a tak se rozhodla, že nejlepší volba bude, jít předávat zkušenosti zase dál. A nebo ji zkušenost práce ve školském sektoru semlela natolik, že už se ani nesnažila něco změnit a vytvořit něco svého. Prostě se z ní stala typická ovce, která udělá potřebné minimum k tomu, aby ji nevyhodili a ideálně bude svou nespokojenost šířit všude kolem a kazit životy studentů kolem sebe. No co už i takovéto osobnosti v našem světě potřebujeme.

Za nedlouho po začátku školního roku jsme s Mráčkovou zjistili, že si do noty nepadneme. Proč? Mimo třídní učitelku jsem ji vyfasovaly i na angličtinu. Problém spočíval v tom, že jazykové skupiny byly rozděleny podle druhého jazyka a ne podle úrovně. Angličtina pro mne byla odjakživa strašák a vyhýbala jsem se jí, jak jen bylo možno. V šesté třídě jsem z ní skoro dostala čtyřku a neuměla jsem pořádně složit větu typu: „Dneska jsem byla v parku a svítilo sluníčko." Takže si asi dovedete představit, že to pro učitele nebylo zrovna terno. V nějakém meziprostoru sedmé a deváté třídy jsem objevila anglické seriály a díky nim přišla znalost jazyka nějak sama. Plynulost šla s ní. Paní Mráčková po zjištění nedostatku jiných spolužáků, například jejich neschopnosti složit větu: „mám rád zmrzlinu" nebyla nadšená z mé prokrastinace a neúčasti v jejích hodinách. Byla jsem o pár levelů víš, než zbytek třídy a tak jsem potřebná cvičení vypracovala během 5 minut a pak dělala cokoliv jiného. Čas od času jsem se do aktivity i zapojila po následné frustraci neznalosti mých spolužáku.

Abychom to trochu zkrátili. Během druhého ročníku jsem vážně zvažovala pobyt v zahraničí. Cokoliv pro to, abych tam nemusela zůstávat. Vydala jsem se tedy na třeťák do Ameriky za studiem. Po úvodním rozhovoru se školou a dodání potřebných dokumentů jsem dostala možnost jít o ročník výš rovnou do čtvrťáku a tak jsem i učinila.