Důvěra

Důvěřuju ti - 1

Důvěra je důležitá. Ale když není mezi dvěma blízkými lidmi, je to zlé.

Tohle byl přesně náš případ.

Věřila jsem mu a myslela si, že i on důvěřuje mě. Jenže tomu tak nebylo. A zjistila jsem to až v okamžiku, kdy bylo pozdě.

-

S Dracem Malfoyem jsme měli dlouhou společnou minulost. Jako malé děti jsme nastoupili do kouzelnické školy čar a kouzel, do Bradavic. Nezačalo to mezi námi úplně dobře. Už v Bradavickém Expresu byla cítit jeho nelibost vůči mé osobě. Však přes sedm společných let na té škole jsme se dostali od nenávisti k něčemu, v co jsem ani nedoufala.

Ten kluk se mi líbil, ale slova, která z něho padala mě akorát zraňovala. Dával mi neustále najevo, že mu nesahám ani po kotníky. Stupňovala se to od školních vtípků až po velmi hrubé nadávky. Snažila jsem se neustále měnit taktiku, nejdřív ho ignorovat, pak mu to vracet. Zdálo se, že nic z toho není cesta ven. Tolik mě to bolelo. Neměl ani ponětí, jak se to jeho strefování se do mého původu a krve do mě zažírá a svírá mi srdce.

Nakonec mu můj nejlepší kamarád Ron Weasley jednu vrazil, až mu zlomil nos. Bylo to pro mě velké zadostiučinění. Rozhodně si to zasloužil, za ty roky ubližování. Ale malá část mě se tomu vzpírala. Když jsem ho viděla zakrváceného ležet na kamenné zemi, kde měl vykulené oči šokem, nejraději bych se k němu sklonila, pomohla mu na nohy a odvedla ho na ošetřovnu. Jenže Ginny, Ronova sestra, mě pevně držela. Když jsem udělala ten krok k němu, zadržela mě.

To se stalo v šestém ročníku. Po zbytek roku a rok sedmý, následující, mě ignoroval on. Najednou byl klid. Nevšímal si mě. Neotvíral si na mě svou prořízlou pusu. Bylo by to úžasné, jenže tak nějak nebylo. Náhle jsem o jeho pozornost, ať už byla ta nejošklivější, přišla. Jako by mi něco chybělo. Jediné, co jsem s ním měla společné byly pohledy, které po mě házel. Ledové. Nenávistné. Tajemné. Ačkoliv jsem si to logicky vždycky dokázala vysvětlit, něco mi stejnak říkalo, že je něco špatně. Táhlo mě to k němu. Nepochopitelně.

Možná to byla moje naivita anebo hloupost. Stále jsem na to nepřišla. Myslela jsem si, že celý život uvažuju racionálně, ale byl to omyl. V jedné věci jsem se neustále pletla. Tou věcí byl on. Draco Malfoy. Aristokrat s ledově modrošedýma očima, povýšeneckým chování, příšerným charakterem, zlou duší a ještě horší rodinou. Nic a nikdo mi to nedokázal vysvětlit. Byl pro mě záhadou. Znala jsem ho sedm školních let a přesto, jako bych nevěděla, kým doopravdy je.

Každopádně se to jednoho dne zlomilo. Bylo mi zcela jasné, že mi na tom člověku záleží, ať už byl jakýkoliv. To jsem si přiznala v celku ranném věku. Nemohla bych to říci nahlas, protože by mě považovali za blázna, ale sama sobě? To nic nebylo. Bylo to až děsivě pravdivé. Neměla jsem ráda lež a vždycky jsem cítila její pachuť, kdykoliv jsem jí zažila. Jenže nyní nepřišlo nic. Žádná pachuť. A poslední den v sedmém ročníku to přišlo.

Konal se ples, což samo o sobě nikdy nevěstilo nic dobrého. Jednou mi na plese Draco schválně přišlápl šaty, takže se nenávratně a velmi neelegantně roztrhly a já skončila na zemi s holým zadkem, pouze ve spodním prádle. Hořká vzpomínka. A ještě trpčejší bylo, když se na celé kolo smál až se za břicho popadal. I s jeho věrnými kamarády za zády. Pobavil celý Zmijozel a bohužel i další koleje se k jeho smíchu přidali. Bylo to potupné. Na dalším plese, na který jsem dorazila sama, se mi hlasitě vysmíval, že mě nikdo z celé školy nepozval. Na dalším na mě naschvál převrhl celý džbán Máslového ležáku takovým způsobem, že jsem byla zlitá od hlavy až k patě. Bylo tolik důvodů, proč jsem plesy v jeho přítomnosti nenáviděla. Vždycky si dal záležet, aby mě ztrapnil. Potupil.