Důvěra

Důvěřuj nám - 3

Zcela nevhodně, odvážně a vášnivě mě líbal na školní chodbě muž, který mě víc než půl života totálně nenáviděl a hanil mě všude, kde mohl a nebral si servítky. Učinil nečekaný a prudký útok na moje rty, které se mu poddaly v okamžiku, kdy se jich dotkl. Na jednu stranu jsem je považovala za zrádce, na tu druhou mu to až radostně oplácely. Jako kdyby nic kolem nás a především naše ošklivá minulost neexistovalo. Byli jsme jen my dva. A naše rty, které proti sobě bojovaly.

Někde uvnitř jsem žnula, hořela a bylo mi to jedno. Mohla jsem klidně shořet na popel, hlavně, že jsem byla v jeho objetí, cítila tolika jeho kůže na té své. Jeho jazyk mě dráždil až vnikl do nitra mých úst, kde akorát nemilosrdně plenil. Chutnal jako jeho oblíbené pití, Ohnivá whisky. Trochu hořce a štiplavě, přesto to bylo to nejsladší, co jsem okusila. Jeho ruka mě stále přidržovala kolem hrdla, přesto už jsem neměla pocit, že by mě každou chvíli zabil udušením. Druhá mi svírala nad hlavou mé vlastní ruce, ale vnímala jsem, jak ten stisk povoluje. Přesouvá svou pozornost na mé tělo, na pas, boky. Prožívala jsem nemyslitelné.

Netrvalo dlouho a jeho polibek byl u konce. Divoce dýchal, jinak se nehýbal. Jeho čelo se dotklo toho mého a já vnímala pouze jeho dech a tlukot srdce. Když se ode mě odtrhl, byla to ztráta. Jeho teplo vystřídal chlad. Jako kdybych o něco důležitého přišla. Píchlo mě v hrudi, přes slastný pocit, který mě dráždil kolem žaludku i klína. Opět se na mě podíval tím svým modrošedým pohledem a já spatřila zmatek. Jeho rty byly krásně nateklé a růžové, v jeho bledé tváři to bylo výrazné znamení.

„Muselo mi přeskočit." zachraptěl tiše, sám pro sebe. Zopakoval to, co už řekl a já mu nijak nerozuměla. Bylo zvláštní to tvrdit, ale myslela jsem si, že Draca znám. Celkem dobře, za ty roky. Věděla jsem kým je, co dokáže. Věděla jsem, že je krásný a obávaný. Nebezpečný a zajímavý. Bylo mi jasné, že ho neznám zcela dokonale, to mi nikdy nebylo dovoleno, přesto... jsem mu zcela důvěřovala. Klidně bych mu prozradila svá největší tajemství a své nejhorší strachy. Věřila jsem mu. A to už muselo být výstražné znamení. Pro mě. Pro něho. Pro všechno. Jenže jsem to neviděla. Byla jsem zaslepená absolutně něčím jiným. Ničím a vším zároveň.

Draco se mi dostal do života, už před lety. Něčím jiným, než pouhou pozicí studenta na stejné škole, rivalskou kolejí. Dostal se do mého srdce a ani o tom nevěděl. Oba jsme oddechovali a já čekala, co se stane dál. Mohlo se toho udát tolika. Mohl mě znovu políbit. Mohl na mě začít křičet urážky, kterými mě před lety častoval pravidelně. Mohl tiše odejít. Možností bylo spoustu.

„Jsme tu poslední den. Jen ty a já. Zapomeň na všechno, Draco." pronesla jsem do už tíživého ticha. Upřímně jsem neměla tušení, co tím přesně míním. Zda využít situace, která se už nikdy nebude opakovat a radovat se z ní, ať už v tom bylo cokoliv. Nebo vzbudit dojem, že na všechno můžeme zapomenout a vykročit s čistým štítem. Do budoucnosti. V duchu jsem si musela dát pohlavek. Byla to sice krásná představa, ale do reality to mělo hodně daleko. Draco a já nebudeme mít nikdy budoucnost.

„Moc dobře víš, že jsem měl vždy zájem se o tebe snažit." zamručel. Zmateně jsem zamrkala. Co prosím? Nedal mi čas na přemýšlení, sklonil se ke mně a uchvátil moje rty. V tu chvíli se mi vše vykouřilo z hlavy, protože mě zajímalo jen líbání s Dracem, který byl pro mě důležitý. Měla jsem ho ráda, záleželo mi na něm. To jsem nemohla popírat. A jak se zdálo, nemohla jsem si už ani nalhávat, že k němu necítím víc. Lásku. Neměla jsem tušení, kdy k tomu došlo, ale trvalo to pěkně dlouho.

„Kde je ten zatracenej Malfoy? Je pozadu už tři rundy! Malfoyi, ty parchante!" rozkřikl se velmi opilý a rozesmátý hlas Zabiniho. Bylo jasné, že křičí do chodby před Síní a díky kamenným zdím a schodištím se to všechno rozléhalo. Odtrhli jsme se od sebe, pohladil mě po tváři, ale nepřestal se mi dívat do očí.