Sanatorium hrůzy

Rozhovor a výlet do zahrady

,,Ráda bych, aby ses ze začátku představil. Poprosím tedy o tvoje jméno a pozici, kterou tu zastáváš," pokynula hlavou lehce se opřela o židli, která pod její váhou zad zakřupala. ,,Zajisté. Mé jméno je Eric Moore a jsem zde místním lékařem, psychologem. Mám titul v oblasti lidských věd, psychologie a aktuálně dokončuji poslední titul na lékaře pro speciální odvětví," při výkladu začínal nabírat na profesionalitě. Nebylo to tak, jak když mluvil s Dianou o samotě na obědě nebo když ji poprvé potkal na chodbě, jak se snažila dobít za zamčené dveře. Diana kývla a začala si psát podrobnosti. ,,V tomto rozhovoru ti budu tykat, v novinách to uvidíš v jinačím formátu. Ale neboj, nic jiného měnit nebudu, nebyl by to autentický rozhovor. Pověz mi něco málo o tomhle místě. Líbí se ti tu?". Eric se zasmál, znělo to skoro až nuceně. ,,Protože potřebuji nejdříve nasbírat praxi, bylo mi tu přiděleno místo. Je to i částečně díky mému profesorovi z vysoké školy. Bez něj bych tu nebyl. A jestli se mi tu líbí? To úplně přesně říct nemůžu. I když už tu nějakým rokem jsem, občas mi tahle budova připadá...zvláštní. Jako bych se necítil v bezpečí. Ale tyhle pocity velmi rychle zaženu prací," upřel pohled před sebe do velkého okna za Dianou, protože začínalo pršet. Déšť narážel přímo na okenní tabuli a rozšuměl tím místnost, kde oba dva seděli. Místnost zšedla, a i přes to, že stěny jsou bílé a krásně osvětlují místnost a opticky ji zvětšují, se teď s Ericem skoro neviděli. Jako by se místnost scvrkla na polovinu své velikosti. Diana si nervózně přehodila nohu přes nohu a odkašlala si. ,,Výborně. Co jsem zatím stihla postřehnout, mám tu z toho stejný pocit. Je to tu... tíživé? Dá se to tak nazvat? A co pacienti? Dá se s nimi pracovat nebo jsou tou nejhorší noční můrou?" opřela si ruku o jeho stůl, aby na něj lépe viděla a mohla tak pozorovat jeho reakci na otázky. Grimasy a změna v tváři pro ni byly také důležité. Mohla tím odhadnout, jestli daný člověk nelže nebo si příběh neupravuje. Eric, jako by ji pochopil, rozsvítil malou stolní lampu na stole. Dianu ozářilo příjemné teplé světlo. ,,Rozhodně své pacienty neberu jako noční můru. I přes to, že mi sem posílají ty nejhorší případy, na což si se asi snažila narazit, tak jsou úžasní. Pracuje se mi s nimi lehce. Já rozumím jim, oni rozumí mně. Tím se mi pak pracuje lépe. Mám tu i případy, kdy je mi jasné, že pacienti nejsou nijak nemocní nebo podle společnosti "závadní a ohrožující" a posílají je sem rodiny, jen aby se nemuseli starat. Je to smutné, ale bohužel je to tvrdá realita," pokrčil rameny a opřel se lokty o stůl. Věděla to. Bylo jí to úplně jasné. To je ten důvod, proč se jí to tu nezdá. Oni tu mučí lidi, kterým nic není. A to jen proto, aby se zbavili těžké péče o své příbuzné. Neměla na to co říct, úplně jí došla slova, zbledla a odvrátila pohled na zem. Trvalo jí dobrou minutu, než zase začala něco čmárat na papír. Zhluboka se nadechla a znovu se podívala za stůl. Eric se na ni upřeně díval. Určitě ví, že se mi z toho dělá zle. ,,Dozvím se od tebe ještě něco o sestře Ann?" tuhle otázku skoro zašeptala. Co kdyby stála za dveřmi Ericovy kanceláře a poslouchala? I když by to pro ni vlastně pak znamenalo, že by se musela zpovídat, určitě by tuhle možnost nepropásla. ,,Se sestrou Ann se nebavím. Vždy mi dovede jen pacienta a zase si ho vyzvedne. Nemám na ni žádný názor. Pokud teda pominu to zamykání dveří..." mrkl na Dianu a usmál se. No jasně, ještě aby se k tomu nevracel... Diana zrudnula v obličeji a zavrtěla hlavou. K téhle situaci se vážně nechtěla vracet za žádnou cenu. Bylo jí až trapně. 

Celý zbytek rozhovoru měla nahraný a poctivě zapsaný. Cvakla tlačítkem STOP na nahrávání, tužku s deníčkem zastrčila do kapsy a oddechla si. Konečně to měla za sebou. Ale k její smůle se nedozvěděla nic nového. Eric jí řekl vlastně vše, co už jí za těch pár hodin v téhle budově došlo. Dalo by se říct, že to Dianě potvrdil. I tak byla ráda, že hodina sezení na kožené židli v záři stolní lampy skončila. Eric seděl ve své židli s rukama za hlavou a protahoval si krk. ,,Děkuji za rozhovor. Předpokládám, že sestra Ann s rozhovorem souhlasit nebude, že?" zasmála se a zvedla se ze židle. ,,Předpokládáš správně. Silně o tom pochybuji," kývnul. Podívala se na hodinky. 14:00. Panebože, ten čas tu utíká tak pomalu... ,,V tom případě, vzal by si mě na prohlídku zahrady? Tam jsem se ještě nestihla podívat. Máš deštník?" rozhlédla se po místnosti.  ,,Mám a velmi rád tě zahradou provedu. Ale nezaručuji, že ti nenateče do bot," předklonil se a pohled zastavil na jejich botách s malým podpatkem. Byla to vážně špatná obuv do deště, ale to si Diana ráno vážně neuvědomila. Povzdechla si a chytila se za hlavu. Připadala si jako pako. Eric se jen zasmál a přešel ke skříni, kde měl deštník zaházený pod hromadou papírů, aby se k němu nedostal někdo z pacientů. Přeci jen je to skvělá zbraň, se kterou může dotyčný někomu rozlousknout lebku při přesnějším zásahu do hlavy. Nebo někoho probodnout tupou kovovou špicí, což bude taky bolet. Z Dianiných myšlenek ji vytrhl Eric, který se u ní zastavil a naklonil se k jejímu uchu. ,,Ale neboj, když už, tak tě odnesu v náručí," zašeptal. Diana se na něj zadívala skrz řasy. Tuhle větu vážně nečekala a taky tak vypadala její reakce. Byla znovu rudá jako rajče. To mi snad dělá ten chlap naschvál, ne? Eric se ale jen zasmál, nabídl jí rámě a otevřel jí dveře.

Zahrada byla opravdu fantastická. Vysoké duby a javory, které mohly být desítky let staré, lemovaly cestu ke středu zahrady. Pod jejich korunami byly upevněny lavičky, které poskytovaly komfort v létě i v zimě. Teď byly celé suché, i když hustě pršelo. Cestou minuli rozkvetlé motýlí keře, které nádherně voněly prostorem. Když svítí slunce, určitě jsou obsypané včelami, čmeláky a dalším hmyzem. Zahrada zatím působí jako oáza klidu, což si pacienti určitě zaslouží. Míjeli i ornamentální záhony, vysoké buxusové keře střižené do tvarů zvířat, skleníky, posezení s altánem, mělkou fontánu a spousty a spousty vysázených květináčů. ,,Na údržbě se tu podílejí i pacienti. Bereme to jako terapii. Rostliny jsou křehké a oni je nesmí zničit. tak se učí tomu, že i oni jsou takové velké květiny, i lidé kolem nich. Některé to i baví. Je hezké vidět je tu pobíhat s květináči nebo jak se šťourají v hlíně," hrdě se usmál. Chápala jeho hrdost, byla by stejně hrdá na své pacienty, kteří jsou klidní a rozvážní, když jim něco jde. Je to jako vidět děti se radovat z nové hračky. A to člověku vždy vykouzlí úsměv na tváři.

Posadili se v krytém posezení uprostřed zahrady. Eric sklopil deštník a posadil se vedle Diany. Oba v klidu poslouchali šumění deště, jak naráží na listy stromů okolo. Sledovali, jak se tvoří kalužiny, jak se voda dopadající do fontány odráží. Vše se najednou zastavilo. Bylo to jako v pohádce, kde se vše leskne. Seděli tam bez mluvení snad půl hodiny, dokud na ně nezavolala sestra Ann. Byla vidět v dálce, jak hystericky mává rukama a snaží se nevykouknout na déšť, aby nezmoknula. Diana musela do Erica rýpnout loktem, protože by si jí nevšimnul. Nebo si jí všimnul, ale nechtěl nic řešit. Vypadal moc spokojeně, ale musela ho vyrušit, něco jí tu nesedělo. ,,Ericu...asi se něco děje," ukázala ven ke dveřím. Eric sebou trhnul, jako by byl mimo celou dobu, co tam seděl. ,,Panebože! Poběž!" zakřičel, zvedl se, popadl deštník a nechal Dianu sedět zmatenou pod střechou. Běžel až ke konci zahrady, než si uvědomil, že ji za sebou nechal bez deštníku...

Diana se zvedla a zmateně se podívala po deštníku, co ještě před chvílí ležel vedle ní na zemi. Nebyl tam. Podívala se ven na běžícího Erica a v tu ránu jí to došlo. Bude muset běžet v dešti. Zhluboka se nadechla a vyšel z jejího hrdla zvuk podobný zakňourání. Vážně se jí do deště nechtělo, ale Eric nezastavoval a byl už moc daleko. Naštvaně si dupnula nohou a ozval se dutý náraz jejího podpatku o dřevo. Odrazila se a seskočila ze tří schodů přímo do kalužiny pod terasou. To jí nezastavilo a ona se sprintem vydala po kalužinami poseté cestě.  Ruce si držela nad očima, aby aspoň trochu viděla před sebe. Během vteřiny byla promočená na kost. Lepila se na ni jak sukně, kterou si ráno vybrala, tak i světle béžová halenka. Vlasy už jí v drdolu nevydržely a spustily se jí volně po ramenech. Boty už měla také celé mokré. Když došlápla při běhu kolem záhonů, stoupla do malého výmolu a podvrtla si kotník. Bolest jí projela celou nohou až ke kyčli a ona se sesunula na zem přímo do další kalužiny. Rychle si chytila kotník a zasyčela. ,,Do hajzlu!" pěstí udeřila do země a voda jí cáknula do očí. Snažila se vstát a odejít, ale vzmohla se jen na poklus smíšený s kulháním. Bolest v noze začínala být víc a víc intenzivní a střílela Dianě výš než do kyčlí. Teď jí šla přes bok a mířila až do páteře. Začal se jí kalit zrak. Déšť v očích a ostrá bodavá bolest byla pro Dianu smrtící kombinace. Rozplakala se. Začínala panikařit a s tím se jí i hůř dýchalo. Hyperventilovala. Tento stav se naposledy odehrál, když byla ještě dítě. Nechtěla se k tomu vracet. Za žádnou cenu se tomu nechtěla poddat, ale nedařilo se jí to. Zrak se jí mlžil víc než před tím. V dálce viděla rozmazaně někoho běžet k ní. Ale než stihla něco říct, sesunula se k zemi.