Kolo náhod | Vylosuj si výzvu 2023

Březnová povídka - Nadpřirozeno, v hlavní roli koprovka

Sníst babiččinu koprovku, už to byl pro Jakuba naprosto nadpřirozený výkon. Vrtěl se na židli a u toho se lžící rýpal v husté mléčné bílé tekutině, jako kdyby ještě vůbec před několika minutami – když ještě nevěděl, jaká polévka ho čeká – hlasitě neskandoval, že má hlad jako vlk.

„Vypadáš, jako bys měl roupi, Jakoubku," konstatovala babička s hlasitým mlasknutím a našlupila pusu.

Jakub se zaksichtil. „Babi, tys říkala, že je ta polívka dobrá, ne že je koprová," ohradil se. Lžíce rezignovaně zacinkala o porcelán. Vypadalo to, že talíř zůstane netknutý už navždycky.

Babička si zmučeně dala ruce v bok. „No dobře. Kolik chceš knedlíků ke kuřeti?"

Chlapcova tvář se rozzářila. „Pecka! Čtyři. Tak já rovnou mažu pro dýňovej kompot, jo?" Jakuba obvykle museli odhánět od počítačových her, aby pomohl v domácnosti, ovšem dnešní den byl výjimečný. Dnešní den se k obědu servírovala koprovka a Kuba by dal cokoli za to, aby se mohl ujistit, že babička už stihne umýt talíře a další porci nedostane. I tak raději zrychlil a schody do sklepa bral po dvou, ne-li po čtyřech, aby si to babička přece jen nestihla rozmyslet.

Asi by to nebyly ty správné schody do sklepa, kdyby pod každým Jakubovým krokem – nebo spíše dupnutím – nezaprotestovaly. Chlapec si toho ale vůbec nevšímal. Momentálně mu bylo kromě koprovky všechno zcela jedno. Zvesela si pískal, když seběhl poslední schod, a pak se vydal hrůzostrašnou chodbou k těžkým dveřím vedoucím do spižírny.

Ona chodba by vlastně nebyla až tak hrůzostrašná; tedy kdyby si Kuba pokaždé, co jí procházel, nevzpomněl na setkání svého mladšího já s duchem. Takovým věcem ale už Kubovo starší já rozhodně nevěřilo, a tak sebevědomě postupoval dlouhou hrůzostrašnou chodbou dál, dokud se před ním nezjevily dveře. I ty chvíli protestovaly a nakonec Kubu spolkla temnota.

„Hmm," hekl. Ohmatával vypínač jak chtěl, světla nad hlavou se jednoduše nerozsvítila. Na malý okamžik ho popadla panika. Minulý víkend ale přece oslavil jedenáct let a tak velcí kluci nebrečí! Prekérní situace si holt žádala improvizované řešení, a na ta byl díky hraní Legaue of Legends specialista. Poslepu nahmatal mobil ve své kapse a posvítil si jím. Na chvíli se vrátil do dětství a přišel si jako v nějakém vzrušujícím thrilleru.

Vzrušující thriller se stával čím dál větší realitou, když nemohl najít dýňový kompot. Regál ve výšce jeho očí byl zarovnaný řepovými, meruňkovými, hruškovými i jablečnými kompoty, ale po oblíbeném dýňovém nebylo ani stopy. Vypadalo to, že se bude muset spokojit s nějakou alternativou.

Vykoukl ven ze dveří a vydal se hrůzostrašnou chodbou zpátky ke schodům. Naklonil se nad schodiště. „Babi?" zvolal.

Chvíli se nic nedělo a po pár momentech Kuba uslyšel, jak se nahoře otevírají dveře. Babiččiny kroky byly nezaměnitelné. Doprovázené tichými ránami – chodila o holi. „Ano, Jakoubku?"

„Kterej kompot mám vzííít? Dýňovej tu nenííí!" zařval Kuba.

„Běda ti, Jakoubku, jestli tam přijdu a zjistím, že tam je! Zkus se podívat do spodního regálu, naposledy co jsem zavařovala, poslala jsem do sklepa dědu a víš, že děda neumí věci organizovat."

Kuba protočil očima a odšoural se zpátky. Nad hlavou vrzaly staré trubky. Nasucho polkl. Začínal se vážně bát. Znovu si vzpomněl na choulostivou událost, jež se odehrála několik let zpátky. Tehdy šli s Jankem pro kompot – tehdy pro řepový – a když se vraceli chodbou zpátky (cesta působila delší než obvykle), Kuba se zničehonic otočil, protože měl pocit, že ho někdo sleduje.

Stejně jako se zničehonic otočil teď.

Nic neviděl. Chodba zela prázdnotou. S pokrčením ramen a zadumaným výrazem na tváři tedy pokračoval v cestě do spižírny. Tvář mu zbledla, když zjistil, že regály nejsou přeplněné nejen meruňkovými či řepovými kompoty, ale taky těmi dýňovými.

Babička má určitě pravdu. Prostě jsem je jen neviděl, uklidňoval sám sebe. Jenže si to mohl v hlavě zopakovat třeba i tisíckrát, a moc ho to neuklidnilo. Zrovna když šmátral po jedné sklenici, kdosi ho chytl za ruku.

„Já věděl, že jsi na mě nezapomněl," zašeptal sladce neznámý hlásek.

Kubovi div nevypadly oči z důlků. Vyjekl a cítil, že má v rozkroku mokro. Počůral se. A to už byl přece velký kluk.

„Ale no tak," protestoval čarovný hlásek. „Vážně? Mně se nemusíš bát. Stejně nemáš moc kamarádů, kromě ten onlajnových." Hlas se odmlčel a Kuba úplně viděl, jak se člověk stojící za ním mračí. Pokud to vůbec byl člověk. Byl to duch? Přelud? Skutečnost?

Rozklepala se mu brada. „Já mám kamarády," protestoval. Pravda byla taková, že jich moc neměl. Cosi ledového mu krátce sevřelo ruku a pak byl ten hlásek pryč. Celý zpocený se Kuba hnal chodbou dál, na sklenice s dýněmi úplně zapomněl a vlasy mu vlály na všechny strany.

Cítil, jak ho kdosi nebo cosi pozoruje, avšak tentokrát se nehodlal otáčet. Místo toho vrazil do kuchyně k babičce. Babička celá překvapená vyskočila od křížovky. „Copak se děje, Jakoubku? A kde máš ten kompot?!"

„Babi," zamumlal plačtivě Kuba. „Můžeš mi dát místo kuřete s dýněmi ještě kulajdu? Prosím!"

Babiččino obočí nevěřícně vystřelilo do výšky. Potom se zvedla, přišourala k plotně a dala ohřát druhou várku polévky.

Ještě nikdy nesnědl Kuba kulajdu s takovou chutí. Kolena se mu při tom třásla. Proč jen nevěřil svému čtyřletému já, že vidělo ducha?