Byli jsme na cestě k babičce a tam se to stalo. Byla to taková ta normální rodinná atmosféra. Seděli jsme v autě a smáli se hloupím vtipům. Já jsem se díval z okna a pozoroval ubíhající krajinu. ,,Nathe vnímáš mě?" usmála se mile mamka. Vždycky jsem přemýšlel proč je mamka tak veselá. Nikdy nebrečela ,nikdy nekřičela. ,,Co si říkala?" úsměv jsem jí oplatil a zpozorněl. ,,Babička bude chtít odpočívat když už je nemocná. Takže by bylo fajn jít třeba ven za kamarádama a tak než si vyjasníme pár věcí. Víš jak to myslím."
,,Prostě potřebujete zařídit co s ní bude až..." konec věty jsem ani nedořekl protože mamka souhlasně přikývla a hlavu stočila zpět před sebe. Táta ani nedutal. Nechápal jsem to. Jeho matka umírá a on nic neřekne. Zakroutil jsem nad tím očima a dál hleděl z okýnka. Dokud jsme nezastavili u menšího domku s kávovou barvou a doškovou střechou. Tady v Severní Karolíně je to opravdu krásné. Babičin dům je přibližně deset kilometrů od nás. Jako malý jsem sem jezdil pořád. Jelikož je babička jediná žijící z prarodičů musím si jí vážit. Vlastně to není žádný problém když je tak úžasná.
,,A jsme tu rodino." Promluvil konečně táta a já si v jeho hlase všiml nervozity. Otevřel jsem dveře na pravé straně a vystoupil. Z kufru auta vyndal všechna zavazadla a vrhl se ke dveřím do domu. Chtěl jsem si rychle vybalit a zmizet z domu dříve než bude pozdě. Ve dveřích jsem se zarazil. Babička seděla před nimi a nechápavě se na ně dívala. ,,Babi to jsem já Nathan a je tady i mamka s taťkou." Ukázal jsem na dvě siluety které mi stály za zády. ,,Nathne běž si prosím do pokoje vybalit věci a pak máš volno na kamarády." Přikývl jsem a vyškrábal se do schodů kde na konci byly mé dveře do pokoje. Tašku jsem hodil na postel a vyšel opět z pokoje. ,,Mami?" zavolal jsem ji.
,,Už jdeš? Davej na sebe pozor a měj zapnutý telefon abych věděla jak jsi na tom." S určitým pobavením jsem přikývl a vyšel do trošku chladnějšího počasí. Takže dokud mi mamka nebo táta nezavolají mám čas. Pořádně jsem si rozmýšlel kam půjdu až jsem si vybral park. Nahodile jsem své každodenní tempo a za chvíli jsem už běžel. Běh mi pomáhal a byl jsem rád za každý pohyb. Na obloze se objevil tmavě modrý odstín což znamenalo jediné. Čas jít domů. Ano matka sice nenapsala ani nezavolala ale v této části parku je velmi nebezpečné v takovou dobu být. Docela jsem se i bál. Šel jsem jednou ulicí když jsem slyšel křik. Patřil nějaké dívce. Ani na vteřinu jsem neváhal a rozběhl se za hlasem. Jak jsem se tak blížil měl jsem větší a větší strach. V uličce kousek od té kde jsem se předtím nacházel byla dívka schoulená do klubíčka. Nad ní se zkláněli tři kluci a smáli se. Dívka jen plakala a potichu prosila o pomoc. Rozběhl jsem se na jednoho kluka a povalil ho na zem. Ten jen překvapeně zaječel. Zbylí dva se rychle vzpamatovali a vrhli se na mě. každý mě vzal za jednu ruku a svalili na záda. Když jsem se podíval na místo kde měla ležet ta holka ,zjistil jsem že zmizela. Díky bohu ,pomyslel jsem si. Třetí kluk mi teď vrazil dvě pěstí jednu do tváře a druhou do břicha. zakňučel jsem bolestí. Oni se smáli. ,,Tak ty si myslíš že tu rozkazuješ jo? Že si můžeš dělat co se ti zachce. " zavrčel jeden z nich přiopilecky. Ani jsem si nevšímal co říkal protože z levé kapsy vytáhl nůž. Větší kovový předmět pomalu otvíral a přitom se smál. Pak jsem to ucítil. Bolest tak ostrou až jsem z toho brečel. Kluk jezdil nožem po mém břiše a zarýval se hlouběji. Nepobodal mě. On mě řezal. ,,Kurva co to děláš ty čůráku!" Zařval někdo když ten co měl nůž zastavil pod mím srdcem. Lapal jsem po dechu snažil jsem se všelijak hýbat ale nešlo to. Jeden z těch kluků popadl útočníka s nožem a utekl . Ten třetí nejspíš taky ale to už si bohužel nepamatuju.
✴✴✴✴
Probudil jsem se až v nemocnici. Byl jsem hodně slabí ,nemohl jsem otevřít oči a moje tělo odmítalo cokoliv dělat. Nevěděl jsem co se stalo ani jak jsem se ocitl na nemocničním lůžku. Ikdyž jsem nemohl otevřít oči slyšel jsem tátu jak říká: ,,Nemůžeš nás tu nechat. No tak chlape prober se. Buď pro nás silný synků."
,,Miláčku můj" vzlykala maminka. ,,Je to jen moje chyba. Kvůli mě nebudeme mít syna." Znovu vzlykla tentokrát více nahlas. V té chvíli mi to došlo. Už nikdy nebudu takový jako dřív. už nikdy nebudu mít rodiče tak veselé a bezstarostné. No v tuhle dobu i když jsem byl v polospánku jsem si vybudoval neporazitelné hradby. Hradby které nedokáže zničit ani má smrt...
Ahojda lidičky :D jelikož jsem prostě hrozně nestabilní mám pro vás nový příběh. Byla jsem trochu nervózní ale snad se bude líbit :)
Prosím Votes a komentáře jak se vám to líbilo a co zlepšit :))
Písnička: Guardians of the Galaxy song-Friends by Miracle Of Sound
(Ke každé části bude písnička aby jste se nenudili :D)
~Mysteri~
