DOPORUČUJU PŘEHRÁT SONG ->Snow Patrol-Chasing Cars
''Pospícháš domů?"zeptala se. "Ne proč?"zeptal jsem se. "Něco ti ukážu"řekla a jela neznámo kam.
Pohled Justina: Ještě pořád jedeme. "Kam jedeme?"zeptal jsem se. "Na místo kde chodím když mi je nejhůř"řekla a zapnula rádio. "Kolik je?"zeptal jsem se. "Bude 16hod a mi tam dojedem v 16.30"řekla. Okok.
Za půl hoďky jsme zastavily u nějaké srazu. Vystoupila a sedla si na sráz. Šel jsem za ní. Byl to výhled na celou LA. Sednul jsem si vedle ní a koukaly na LA. "Líbí?"zeptala se. "Nádhera"vydechnul jsem. "Proč si mi to chtěla ukázat?zeptal jsem se. "Dá se tady dobře přemýšlet. Ten výhled je k nezaplacení. A prostě tady můžeš vypnout a nechat problémy odplout. A ještě mi to tady ukázal brácha. Od té doby tu chodím. Ty nejlepší vzpomínky musí zůstat"řekla. "Kde máš bráchu?zeptal jsem se. Podívala se na mě a z očí ji tekly slzy. Objal jsem jí. "Umřel"teď se doslova rozplakala. Více jsem jí objal a kolíbal s ní. "Tohle místo mi ukázal a pak tu semnou chodil"přidala. "Mě zas umřela mamka"řekl jsem. "Kvůli toho jsme se odstěhovali. Vše co bylo u nás doma nám ji připomínalo. Odstěhovat se byl nejlepší nápad. Občas si přeju aby tu byla. Chybí mi"řekl jsem a koukal na nebe. Už se stmívalo. "Někdy si říkam proč zrovna brácha..?"řekla. "Jaký si byl na bývalé škole?"zeptala se. Zasmál jsem se. "Byl jsem oblíbený.. Děvkař.. Každá mě chtěla. Měl jsem cellem dobré známky. Dokonce jsem měl svojí partu. Třeba Ryan. Je to můj nejlepší kamarád už od školky."řekl a kouknul na ní. "Řekni mi něco o sobě"řekla. "Výslech?"zeptal jsem se. "Možná?"odpověděla. "Narodil jsem se 1.3.1994 v Canadě. Hrál jsem na klavír,bubny,kytaru.Na základce mě s Ryanem šikanovali. Mamka mi umřela v 18-cti. Vztah s mým otcem se viditelně zhoršil. Mluví sennou jen když něco potřebuje. Po její smrti jsem byl na prášky. Měl jsem terapeuta který mi pomáhal. Mamka nás s otcem spojovala. Byly jsme jako každá typická rodina. Výlety, dovolená a všechno ostatní. Ale pak se to zhoršilo. Rodiče se po večer hádali,byli nervní a ve stresu. Přede mnou se chovali normálně mysleli že nic nepoznám. Jednou jsem šel ven a vrátil jsem se pozdě v noci večer. Neslyšel jsem žádnou hádku jak to měli rodiče ve zvyku. Otevřel jsem a táta seděl na zemi a plakal. Umřela mi máma. Přestěhovali jsme se to LA a začali nový život. Ty?"zeptal jsem se. Lehla si na trávu kousek za námi a koukala na stmívající nebe. Udělal jsem to samé ale koukal jsem na ní. "Narodila jsem se 27.7.1994 v New Yorku. Jako mála jsem hrála na klavír a kytaru. Když mi bylo 5let jeli jsme na moje vystoupení v hraní na klavír. Vyhrála jsem první místo. Byl to ten nejlepší den na světě. Dokud se to vše nezničilo. Jeli jsme domů. Taťka řídil, Mamka seděla vedle něho, brácha seděl za taťkou,já uprostřed a ségra vedle mě za mamkou. Když jsme jeli prutkou otočku tak to do nás napálil opilí řidič osobáku. Vyjeli jsme ze silnice a rovnou se svahu dolů. Slyšela jsem jak všichni křičeli. Pak jsem usnula. Po chvíli jsem se probudila. Zastavil nás strom. Všichni měli zavřené oči. Začala jsem hrozně moc plakat dusila jsem se vzlyky. Slyšela jsem sanitky a viděla blikající světla. Všechno mě bolelo. Chytnula jsem sestru za ruku a stále si říkala její slova Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život...ale poté trvá celý život než na tu osobu zapomene.Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život. Víc jsem se k ní přitulila a únavou zavřela oči. Znovu jsem se probudila. Ale teď v nemocnici. Viděla jsem celou rodinu místo sestry. Všichni vypadali zdravě a v pořádku. Byla jsem v kómatu 3 měsíce. Měla jsem malou šanci na přežití. Nejhorší bylo to že mi umřela sestra. Nezvládla operaci a umřela. Byl to nejhorší. Byl to pocit prazdnosti. Měla jsem mnoho problémů. Můj zdravotní vztah se zhoršil. S nikým jsem nemluvila. Byla jsem samotář. Nikoho jsem nepotřebovala. Dávala jsem si to na sebe. Kvůli mě byla ta autonehoda. Kdyby jsme nejeli na to vystoupení byla by živa. V 6 letech se to zlepšilo. V 10 letech mi umřel bracha. Někdo ho zastřelil. To jsem už zvládala lépe. Nedávala jsem si vinu na sebe. Pak jsem se ale znovu postavila a začala bojovat. Chtěla jsem být silnější abych se už neohlížena dozadu a šla dál. Přestěhovali jsme se do LA. Nikomu jsem se nevtírala a snažila se být na všechny milá. Někdy to bylo hrozné. Poslouchat naštvané řeči od lidí jak někoho nesnáší a chcou aby jim zmizel ze života. Co já bych dala za to aby se mi vrátili sourozenci. Když mi je nejhůř vždy si vzpomene na bratra Nikdy neplač ta osoba tě chce vidět šťastnou ne smutnou." rozplakala se. Objal jsem jí a sednul si sní. "Pšt.."po chvíli jsem jí utěšil. Podívala se na mě. Kapesníkem jsem jí utřel řasenku a slzy. Dívali jsme se na sebe. Pomalu sem se k ni naklonil. Přivřela oči a já ji políbil. A znovu. Naše rty do sebe padli jako puzzle. Pak se odtáhla."jdem?" zeptala se. Řídil jsem já. Celou cestu koukala z okna.
Zaparkoval jsem u jejího baráku a rozloučili jsme se. Vysprchoval jsem se a udělal hygienu. A na sebe si oblékl boxerky. Lehnul jsem si a chvíli přemýšlel nad El. Pak jsem usnul.
