Read and comforting actions..♥

Část 1 bez názvu

    Jmenuji se Daniel,je mi šestnáct, studuji na policejní škole. Momentálně se na školu téměř nesoustředím,protože jediné co mě momentálně zajímá,je má holka. Je to jediné,na čem mi v životě záleží. Nebýt jediného okamžiku,jediné náhody,dnes ji už vedle sebe nemám.

    O 3 měsíce dříve...

Nemůžu vystát to,jak se poslední dobou chová-je nepříjemná,arogantní,ze všeho se snaží vykroutit,o nic se nestará. Každou chvíli jede domu,neboť se necítí dobře,už to není ta stará Sarah kterou znám. Vždycky se na mě usmála svým senzačním úsměvem,který mi dokazoval, jak i přes vše zlé dokáže být život krásný. Jenže kdy naposledy jsem ji viděl usměvavou? Kdy naposledy byla plná energie a veselá jako vždy? Už si ani nevzpomínám.

      Uvědomil jsem si,že je možná chyba i na mé straně. Nemůžu všechno dávat za vinu jí.

 Po škole jsem zamířil do květinářství pro puket nádherných rudých růží,které tak miluje. S kyticí a dobrým pocitem jsem přijel před dům jejích rodičů,bylo mi jasné že bude doma,neboť zase odjela ze školy o několik hodin dříve. Stál jsem na prahu jejích dveří,natěšený na její reakci. Zazvonil jsem,čekal....Až pochvíli mi přišla otevřít-nenamalovaná,bledá, a čeho jsem si poslední dobou vůbec nevšiml,tak i neskutečně vyhublá.

      ,,Danieli!" vyjekla překvapeně když mě viděla a s únavou mi padla do náruče. Políbil jsem ji,byl jsem šťastný že ji vidím. Pozvala mě dál,do svého pokoje,neboť její rodiče byli momentálně mimo domov. Posadil jsem se na rozhrnutou postel,na které evidentně ležela než jsem ji vyrušil. ,,Zlato moje,dojdu dolu pro vázu a něco k pití,co si dáš?" Jen jsem odvětil,že je mi to jedno. Usmála se a sbíhala schody jeden po druhém. Rozhlédl jsem se kolem sebe-televize,skříň se zrcadlem,noční stolek s malou lampičkou a nějaký blok s propiskou. Stálo na něm: Diary of my stupid life. Bylo mi jasné,že je to její deník,vždy si nějaký vedla,ale nikdy nebyl nadepsaný takhle. Nechtěl jsem se jí hrabat v soukromých věcech,ale tohle nešlo ovládnout. Otevřel jsem zápisník na stránce s posledními zápisy a četl. Nestálo tam nic zajímavého, otočil jsem na pár listů zpátky. A právě v tom okamžiku se mi změnil život. Na stránce zaznamenávající konec minulého měsíce stálo: Už to nevydržím dál. Zabíjí mě,nemám proti ní žádnou šanci ani sílu bojovat. Drahá rakovino,tento boj je tvůj. Vzdávám se veškeré své naděje na uzdravení. Nemohu trápit Daniela,miluji ho více než sebe. Na co by mu byla holka,která by se ve dne v noci válela na nemocničním lůžku,bez vlasů,bez šance žít? Nejde to. Vzdávám se. Your dear Sarah. Nemohl jsem promluvit,nemohl jsem dýchat. Všechny kousky v mém těle se rázem roztříštily na malé částečky, které se nemohly vrátit zpět. Nešlo ani slovy popsat jak jsem se cítil. Sesypalo se mi absolutně všechno, vlak mého života vykolejil.

,,Promiň,nemohla jsem najít žádnou vázu,do které by se vešla,co jsi tu..." nedořekla větu,jen se podívala co držím v rukou a ztratila slova. Byla naštvaná? Smutná? Pokořená?

,,Jak jsi mi to mohla neříct?" vyslovil jsem jediná slova,která jsem v tu chvíli znal. Do očí se mi nahrnuly slzy, nemohl jsem mluvit. ,,Dane.já..." nedořekla to. Hlas se jí zlomil. ,,Věř mi že jsem ti to všechno chtěla říct,ale nevěděla jsem kdy,ani jak." Rozbrečela se. To mě ničilo ještě více. ,,Dá se to ještě léčit?" zeptal jsem se z posledních sil. ,,Odmítla jsem léčbu."

       O čtyři hodiny později, poté co jsme společně s jejími rodiči Sarah přesvědčovali o tom,jak důležité je aby se rozhodla pro léčbu, jsme ruku v ruce a s rodiči za zády stáli před obrovskou nemocniční budovou. Nastoupila okamžitě,každým dnem jsem byl její oporou. Léčí se-přemohla sebe samu a překonala pocit,že je vše ztracené. Bojuje. Bojuje dál,nevzdává se,jsem každý den s ní. Každým dnem si uvědomuji jak je pro mě důležitá,jak strašně moc velkou lásku k ní cítím,a cítit nepřestanu.

       Dnes je to přesně osm měsíců našeho vztahu. Nádherného vztahu. I přestože jsme od sebe odděleni,nemůžeme spolu trávit čas podle našich přání, jsme pořád spolu. A já, přes všechny své chyby,nedostatky a hlouposti co jsem provedl pochopil,jaký má život opravdovou cenu,a že to nejlepší,co máme, se skrývá v nás. V každém.