In Between Love

3. "She got what she deserved"

Sedl si mi na pánev, abych se nemohla hýbat a měl nade mnou kontrolu. ,,Proč si to udělala? Neměla si sebemenší důvod utíkat!" křičel na mě z plných plic a já si byla jistá, že jeho křik musí slyšet i zbytek lidí v tomhle domě. Prý neměla důvod... To jak se chová on a ti ostatní, to je ten důvod!

,,Já se tě jen ptal, mohl jsem ho do tebe rovnou vrazit a neřešit to, ale to jsem neudělal a ty se ještě pokusíš utýct?! Tak to ne, zlatíčko, tady budou platit MOJE pravidla! Za prvé, budeš nosit oblečení, jaké ti dám já, ne to, co jako první vezmeš ze skříně, za druhé..." přerušila jsem ho.

,,Za druhé si naser!" vykřikla jsem a zkusila se vzednout z postele, ale Zayn mě fackou, kterou mi dal nejdřív na pravou tvář a pak i na druhou, položil zpátky na postel a já se ještě víc rozbrečela bezmocí. Ruce jsem položila podle mého těla a jediný pohyb, na který jsem se zmohla, bylo intenzivní klepání, které doprovázel hysterický pláč.

,,Za druhé jsem ti zachránil život, takže si budeš dávat pozor, jak se mnou mluvíš a nebudeš tady řvát! Za třetí, nehneš se beze mě nebo mýho dovolení z tohohle baráku. Za čtvrté budeš dělat to, co ti řeknu! A za páté budeš odpovídat na otázky. Takže naposledy jsi panna?" zeptal se a podíval se na mě očima plnýma očekávání. On je snad míň trpělivý než já. A že já se skutečně nemůžu dočkat, až mě nebude hlídat a já budu moct odejít.

Skřížila jsem si ruce pod prsama a neodpovídala. Dělala jsem, jako kdyby tam nebyl a snažila se uklidnit. Vjel svou rukou pod mikinu, kterou jsem si půjčila a nic jsem pod ní neměla. To přehnal, nevydržela jsem to a vykřikla: ,,Ano!"

Změnil svůj pohled na naštvaný. Jako kdybych udělala něco špatného, vždyť on mě tu mučí.

 ,,Pojď." řekl a zvedl se ze mě. Já dál ležela a ignorovala ho. 

,,Řekl jsem pojď, tak se, kurva, už zvedni!" křičel. Zase jsem se ho nevnímala. Nemohla jsem. Přála jsem si aby tu nebyl, aby se mi to vše jen zdálo. ,,Pokud mě chceš nasrat, tak se ti to daří! Teď jsem ti řekl, že mě budeš poslouchat a ty to hned v zápětí porušíš. Co si o sobě myslíš, ty děvko!"

Napřáhl ruku a vrazil mi plnou silou facku. Pak mě stáhl za ruku z postele na zem a dal mi další. Při třetí už se mi po tvářích zase kutálely slzy i přes to, že jsem se jich před chvílí zbavovala.

,,Proč, kurva, nemůžeš poslouchat!" křičel a praštil mi pěstí do břicha. Automaticky jsem se schoulila do klubíčka.

,,Už dost! Prosím." vzlykala jsem. Kopl mě do zad a já se zase z klubíčka ohla na druhou stranu. Kopal do mě, fackoval, mlátil pěstí i loktem, do hlavy, do břicha, do žeber, do zad, vůbec neřešil kam. Kroutila jsem se podle toho odkud šla bolest z rány, kterou mi daroval a křičela z plných plic, dokud jsem si nevykřičela hlasivky a neztratila všechnu sílu se hýbat. Byla jsem celá promáčená od svých vlastních slz a bolel mě každý nádech. Najednou přestal. Zkusila jsem si odkrýt hlavu a on už napřahoval ruku aby mi dal facku. Nestihla jsem si zase obličej schovat a už mi ji dal. Chytil mě pod krkem a naštavně přecedil přes zuby: ,, Tohle se ti stane pokaždý, když mě neposlechneš a bude to ještě horší, holčičko."

Jak to může bejt ještě horší? Všechno mě bolí, všechno! Chtěla jsem se schoulit do klubíčka, i když bych na to asi sílu neměla, ale aby se aspoň nemohl dívat jak brečím. On mě ale stejně držel tak, že jsem se schovat nemohla. Koukal na mě s úsměvem, jako by ho těšilo to, co mi udělal. A já na něj vyčítavě, očima plnýma slz.

,,Prosím, nech mě odejít." šeptala jsem mezi vzlyky. Už jsem nemohla ani mluvit, vlastně jsem nemohla nic a on toho hned využil.

,,Co si říkala?" usmál se.

,,Nech mě jít." vytlačila jsem ze sebe, než jsem přišla o hlas úplně.

,,Ještě jednou a hlasitějš." zasmál se znovu. Protočila jsem oči a skočila pohledem mimo něj. Dal mi facku. Nevím jestli skutečně byla tak velká, nebo se mi taková jen zdála, protože už nebyla zdaleka první, kterou jsem teď dostala.

,,Neprotáčej oči a koukej na mě!" zakřičel a dal mi další facku už slabší. Koukla jsem se na něj a rozbrečela se ještě víc, i když jsem si myslela, že to už nejde. ,,Tak co si chtěla, řekneš mi to?" předstíral, že neví o co jde.

,,Prosím, nech mě jít." skřípala jsem tak potichu, že jsem to sotva slyšela já. Teď už mi skutečně nemohl rozumět.

,,Řekl jsem hlasitěji, ne neslyšně." pošeptal naštvaně a stlačil můj krk. Pomalu stisk zesiloval a mě se dýchalo čím dál hůř. ,,Chceš?" zeptal se a zatvářil se vážně.

,,Ano." zase jsem skřípala. Zakývala jsem hlavou jak jen to šlo na souhlas. Ale on okamžitě pustil můj krk a já začala kašlat. Lapala jsem po dechu, vzlykala a kašlala s každým nádechem, který mě krutě bolel. Nechápala jsem proč mě neuškrtil, měla bych konečně pokoj od tohohle začínajícího pekla.

,,Víš proč jsem tě pustil? Proč?! Ještě jsem si tě ani neužil, byla by škoda tě zabít. Ještě toho přeci můžeme spolu zažít víc." objasnil mi to. Chce si se mnou jen užít, proto mě nezabil. Ještě jsem toho asi nevytrpěla dost! ,,A teď už konečně jdeme, spěcham!" stoupl si a popošel ke dveřím.

Zkusila jsem se zvednout, ale to nešlo. Neměla jsem sílu a bolest mi bránila v každém pohybu. ,,Ale notak, nechtěj mě nasrat znova." zamračil se. Přišel ke mě, zvedl mě a přehodil přes rameno, jako bych byla jen pytel smetí. Prošli jsme zpět do obýváku a všechni teď už čtyři pohledy visely na nás.

,,Tys jí teda zřídil, Zayne." zasmál se ten, do kterého jsem vrazila u dveří. Předpokládám, že to je ten Liam. Další idiot. Měl medové vlasy a temně hnědé oči. 

,,Zasloužila si to." usmál se Zayn a šel se mnou na rameni ke schodům a pak do dalšího patra. Otevřel dveře a rozprostřel se přede mnou nádherný prostorný pokoj, vymalovaný na tmavě červenou, vínovou barvu. Byla tu velká postel pro dva se stejným povlečením, v jakém jsem se dneska probudila. Vedle postele byly stolky z tmavého dřeva. Hodil mě na postel a já zase pocítila bolest na každém kousku mého těla.

,,Čekej tu na mě večer ve spodním prádle, najdeš ho ve skříních." řekl bez zájmu než odešel z pokoje. Okamžitě jsem se rozbrečela. Co bude večer? Copak už mi toho neudělal dost?!