Přestože Kanda utíkal rychlostí světla, do nemocnice nám to stejně trvalo 3 dny. Cestu jsme přežili jen díky tomu, že jsme pili svoji vlastní teplou moč. Nejedli jsme. Kdo by se ale divil, když Kanda utíkal z prostředku Grand Canyonu.
V nemocnici na nás už čekal doktor, který měl ksicht překrytý maskou a nebylo mu do něj vůbec vidět, a poslal mě na rentgen. Po chvíli doktor přišel zpět. Vůbec nám neřekl o tom, co s tou rukou bylo, ale rozhodně nám řekl jednu nečekanou větu: "Tato ruka potřebuje amputovat."
"COŽE!!?" vykřikl Kanda.
"Je to tak." Kanda začal být na doktora docela agresivní a vulgární. Já jsem jen seděl a sledoval v šoku. Amputace? Kvůli zlomenině? Co to je sakra za doktora? Když Kandovi došel dech a nemohl nadále nadávat té podezřelé osobě, uvědomil si, co udělal, a začal se omlouvat. To mu trvalo taky asi 10 minut. Pak už konečně domluvil, ale očividně to nebyl konec konverzace. Doktor najednou zmínil: "Jo, a pro zajímavost, bude to stát 420 000 000 $." Kanda tedy svůj minulý proces opakoval úplně stejným způsobem jako předtím.
Už jsem to nevydržel. Vstal jsem a stoupl jsem si před doktora. V tom začala v místnosti hrát dramatická hudba (Vltava od Bedřicha Smetany!)! Světla začala blikat a já se cítil tak silně! Svojí ochrnutou rukou jsem vlastní silou máchl a strhl doktorovi masku z obličeje. Ha! Není to žádný doktor, nýbrž...
...Amerika. Což jsem vlastně čekal, takže to je jedno. Kanda ale vyhrkl údivem a nevěřil svým očím. Světla přestala blikat a Vltava přestala hrát. Místo ní začalo hrát Sadness and sorrow z Naruta a v místnosti se rozlehla temnota. Kanda spustil svůj emotivní monolog o dětství něj a Ameriky.
"Ameriko, poslyš. My dva... Když jsme byli dětmi, užívali jsme si tolik zábavy. Pořád jsme si hráli na mé zahradě, společně jsme jedli krocany. Všechno jsme dělali spolu. Jenže od té doby, co jsme dospěli, jsi ty vlastně nedospěl. Akorát děláš tohle. Působíš Polsku trauma a psychicky škodíš Česku. A to není všechno! Těch věcí je nespočet! Takže prosím, prosím! Vzpamatuj se. Stejně je ti to asi jedno. Bohužel si tím škodíš i sobě. To je vše, co ti na to řeknu." Kanda se vydal ke dveřím, kývl na mě a já šel za ním. Před tím, než vyšel, ještě dodal: "Nikdy tě už nechci vidět." A odešel.
"Jseš v pohodě?" zeptal jsem se Kandy venku.
"Na tom nezáleží. Na čem ale záleží je to, že se musíme vydat vysvobodit Polsko," odpověděl mi a usmál se na mě. Ucítil jsem v břiše... ne motýly, ale myši.
Tak jsme se s Kandou vydali na třídenní výpravu za Polskem, kde jsme přežívali tím, že jsme... pili svoji teplou moč a... jedli písek (fakt jsme měli hlad).
