"Polsko! Polsko, kde jsi?!" hulákali jsme já i Kanda na celý Grand Canyon. Pobíhali jsme tak už takovou hodinu a Polsko nikde. Byli jsme z toho zoufalí. Najednou jsem viděl, jak se Kanda rozběhl ke srázu.
"Kando! Nepáchej sebevraždu!"
"Cože? Ne. Pojď sem," přivolal mě k sobě. Za okamžik jsem byl u něj.
"Koukni se dolů," pobídl mě. A tu jsem ho viděl. Polsko, svázané lanem, leželo úplně dole. Zřejmě spal.
"Jak tam slezeme?" zeptal jsem se.
"Opodál by měla být cesta dolů, ale... můžeme doufat v sílu přátelství a skočit tam..."
...přátelství?
Že by mi Kanda dal... Friend zone?
Ne.
Ne. To bych radši...
"Haló?" Kanda mi začal mávat před ksichtem. Ale usmíval se na mě.
"Jo, asi jo." Takže jsme šli hledat cestu dolů, kterou jsme našli skoro hned. Jakmile jsme dorazili dolů, Kanda asi čekal, že se za Polskem rozběhnu, ale...
...to nemůžu udržet. Stál jsem tam jako solný sloup. Kanda se tedy pokusil Polsko vzbudit. Normálně by na něj asi vylil vodu, ale jediná tekutina, která byla na blízku, se vyskytovala v našich močových měchýřích. Kanda Polsko rozvázal a poté s ním začal třást.
"Eh... KANADO? A... ČESKO!! VY JSTE PŘIŠLI!!" vykřikl hned, jak nás uviděl.
"Tu energii si nech na cestu! Budeme muset daleko jít," varoval ho Kanda. Polsko nám ale začalo velice děkovat a pomalu jsme se odebrali směrem k tomu vlakovému nádraží, na kterém jsme před několika dny vystoupili.
Já jsem se ale nemohl zbavit těch slov.
***
Na random se po 4 měsících objevím a zanechávám Čenda angst 😈😈
