Miss Vrána's

I.

Lilo jak z konve. Všichni byli schovaní pod deštníkem, včetně mě. Seděli jsme na dřevěných černých židlích, které pomalu vsakovaly vodu. Každý měl už jistě promočený oblek nebo šaty.

Zde se opět ukázala nefunkčnost naší rodinné komunikace a tátova nespolehlivost. Doma bude následovat hádka, že není schopný zjistit ani debilní počasí na pohřeb svého syna. Podle počasí by se totiž odvíjelo datum. Nato se ozve táta, že si přece počasí objednat nemůže. Takhle to bude pokračovat, budou si vyměňovat chabé argumenty jako malé děti, dokud jeden z nich neřekne, že moudřejší ustoupí, nepráskne dveřmi a neodjede si postěžovat na toho druhého.

Obvykle je to táta, sbalí se a jede do hospody naproti zimáku. Následně uslyším třísknutí vchodových dveří podruhé, tentokrát je to máma. Jde si postěžovat vedle k sousedce. K Vránům.

Dříve by za mnou do pokoje přišel brácha, společně bychom si pustili Pána prstenů, nebo jinou kravinu co by vybral. To už je ale dávno pryč a už nikdy si to nezopakuju. Ne když se hádka bude točit kolem jeho pohřbu.

Žmoulala jsem k rukou své černé šaty s dlouhými rukávy. Nakonec jsem přeci jen byla ráda za ty nejteplejší punčochy, co jsem našla ve skříni. Oblékla jsem se obyčejně, žádné zbytečné fintění. Na to jsem nikdy nebyla. Zato máma s tetou se vyoblékaly, jakoby šly na molo a ne na pohřeb syna a synovce. Zakroutila jsem hlavou.

Farář domluvil ty klasický kecy(vůbec nevím, o čem byla řeč) a pak to přišlo. Měla jsem přijít na řadu se smuteční řečí. Ruce se mi klepaly, vše, co jsem si doma před zrcadlem tak pečlivě trénovala, se vytratilo.

Tak jo, nádech a výdech. To dám! Zvedla jsem se i s deštníkem, zaposlouchala jsem se do čvachtání vody při mých krocích. Vystoupila jsem na provizorní podium. Proletěla jsem pohledem první řadu.

Máma- nejdražší šaty, co mohla mít, klobouček vypadající jako nová kolekce Balenciagi a vysoké nablýskané podpatků. Sladila si dokonce i kapesníček, kterým si utírala slzy.

Táta- oblek, který ho škrtil, obyčejné černé tenisky, mámu z toho mínil trefit šlak, když uviděla výběr jeho bot. Očividně to chtěl mít za sebou. Povzbudivě se na mě usmál. Pohled 'To dáš' mě zahřál u srdce. Brácha byl celý po něm. Hlavně povahou.

Teta- starší kopie mé mámy. Upřena na mě své tmavé oči a já se cítila opět jako pod drobnohledem. Také si utírala slzy, které byly v jejím případě spíše krokodýlí. Ne že by nás neměla ráda, bráchu přímo zbožňovala, ale nikdy moc neprojevovala náklonnost na veřejnosti, ještě k tomu rodině.

A jako poslední strýc- jeho nezájem prozrazoval, že asi nemá možná ani tucha, komu vůbec na pohřeb šel.

Rozhodla jsme se vrátit zpět k tátovi, který se zdál momentálně jako největší psychická podpora.

Odkašlala jsem si. „Jmenuji se Bára Lerchová. Asi vám všem došlo, že jsem Dominikova sestra. Říkat vám, proč jsme se tu dnes sešli, je asi zbytečné. Vždyť to vidíte." Tak fajn, úvod bychom měli. „ Vůbec netuším, co bych měla říct. Básnit o tom, jak byl brácha úžasnej tady nechci. Každý ho zná jinak. Měl i své stinné stránky." Slova ze mě padala a já ani nevěděla, co vypouštím z pusy.

Projížděla jsem zadní dav lidí. Zahlédla jsem Kačku- bráchovi přítelkyni. Není to ten typ, s kterým bych nevycházela. Troufám si říct, že jsme tak trochu nejlepší kamarádky. Jela jsem dál.

Prozkoumávala jsem každého, až jsem se najednou střetla s párem modrých očí, o kterých jsem si myslela, že už je nikdy neuvidím. Zkoprněla jsem.

Kuba se povzbudivě usmál a já měla pocit, jako bych dostala kopanec do břicha.
S Dominikem byli nerozlučná dvojka, já byla takový jejich ocásek. A samozřejmě s věkem přišla platonická láska, byla jsem malý tele, co si myslelo, že by o mě mohl mít o čtyři roky starší Kuba zájem. Pak přišel jeho draft do NHL, který jsem mu SAMOZŘEJMĚ URČITĚ v té době přála. S bráchou se pořád bavili, Kuba v létě vždy přijel. Já se ale pokaždý šikovně zdejchla. Nechtěla jsem ho vidět. No a jak se říká, sejde z očí sejde z mysli. I když jsem byla nucena trpět každý Kubův zápas s bráchou (který byl 100% jeho největší fanoušek na celé zeměkouli) před televizí, všechny mé city jsou dozajista pryč. Vůbec k němu už NIC necítím. Maximálně tak kamarádství. Nic víc. Po tak dlouhé době to bylo, jako přilívat benzín do už tak rozbolavělé rány.

Přepla jsem do módu autopilota, oddrmolila jsem nějak řeč a kecla na zadek zpět k tátovi. Až tam jsem se vzpamatovala. V hlavě mu začaly po jednom uvědomění blikat červené kontrolky. JAKUB VRÁNA SE VRÁTIL ZPÁTKY!

• • •
První kapča za námi. Dostala jsem nápad na novou ff a tak jsem si to musela co nejrychleji zapsat. Nebojte, povídka HATTRICK bude pokračovat, ale momentálně není vůbec energie a ani nápady. Takže rozjíždím toto. Budu doufat, že se bude líbit. 🤞