Miss Vrána's

II.

Jakmile proběhla řeč, zbylo už jen poslední rozloučení.

Jako první šli lidí, kteří ho znali okrajově nebo už se s ním jednoduše nebavili. A jako poslední šla rodina.

Podívala jsem se na rakev a uvědomovala si, že až ho pohřbí hluboko pod zem, pohřbí s ním i mou poslední naději, že se třeba probudí a taky jedny z těch nejlepších zážitků. Nečinně jsem tam tak stála a pozorovala, jak spouští to dřevěné monstrum dolů.

Už jsem neměla sílu brečet. Přemohla mě únava.

Ucítila jsem tátovi ruce na pažích. Snaha dostat mě dál se povedla. Byla jsem mu vděčná. Sama bych se asi k pohybu neměla.

Stáli jsme jako celá perfektní rodina bokem a přijímali jsme ty kecy typu: "Upřímnou soustrast." "Byl to dobrý člověk." "Už je na lepším místě." " Už bude líp." Nechápu, jak může být líp?

Kysele jsem se usmála na starou sousedku, typická drbna. Stopro bude rozebírat bráchův pohřeb na jednou ze svých "dýchánků".

„Usmívej se Báro." Sykla mým směrem máma. To jako vážně? Mám se usmívat zrovna když jsem přišla o bratra?! Nádech výdech.

Otevřela jsem oči a málem mě trefilo. TY modré oči mě pozorovali.

Majitel se usmál a pro mě to byl další kopanec do břicha. „Ahoj.." Špitla jsem. „Ahoj Baru." Něha z něj přímo sálala. Koukali jsme si navzájem do očí, jejich barva dokázala člověka učarovat.

Náš oční kontakt přerušil až Ondra. Bráchův spoluhráč z hokeje. Nevím, jak dlouho bychom na sebe zírali, kdyby nepřišel. No jo no. Čas děla divy. Neviděli jsme se od Kubova draftu. Možná jsem ho zahlédla v létě, ale povětšinou byl v Americe. Díky bohu, aspoň jsem měla čas, vzpamatovat se z té dětské lásky.

„Čau Barčes." Ondra mě vzal kolem ramen. Až po pěti minutách zaregistroval, kdo to před ním stojí.

„No ty vole!" Ujelo mu. (Jakoby sprostý slovník je na denním pořádku každého hokejisty, ale tohle bylo "ty vole" ve smyslu "ty vole! Ty ještě žiješ!" nebo "Ty vole! Vždyť to je Vránič!") Nemýlila jsem se.

„Vždyť to je naše odchovaná letňanská NHL hvězda! Co ty tady?" Kuba byl zřejmě nesvůj z Ondrovy společnosti.

Nikdy ho nijak moc nemusel. Ondra byl vždy takový, jak jen to říct? Prostě si Kuby vždycky dobíral.

„Čau Ondro. Jak vidíš, přijel jsem na pohřeb svého nejlepšího kamaráda." Při druhé větě se zarazil a střelil po mně letmý pohled, zda může použít tuto větu. Ondru to ale stejně nezajímalo.

„Jo super, byl to skvělej hráč. Tahoun týmu. To Cčko na dresu neměl jen tak." Kuba pokýval uznalé hlavou.

„ Jak dlouho se zdržíš?" Snažila jsem se zachránit napětí mezi nimi. Teprve až teď mi věnoval Kuba 100% pozornost. Bylo to lehce nepříjemné ale zároveň žádoucí. Ne! Co to děláš!? Vždyť ty nepotřebuješ jeho pozornost! Tady toto období máme za sebou Baruno! Křiklo podvědomí. Mlč! Vždyť nic nedělám! Jen aby.

„Vidím to tak na měsíc maximálně. Pak jedu na mistrovství. Louise už mi dali volno, takže ho využiju k odpočinku." A k psychické přípravě, že bude opět členem nároďáku.

Minulý rok nejel z důvodu uzdravení. Bylo to pro něj temné období. A ne jen pro něj. Ale zbytek větu zůstal viset mezi námi dvěma. I když je to dlouho, stále si dokážu něco málo domyslet.

„Hustý! Budu fandit brácho!" Bouchl ho do ramene Ondřej. Jeho přehozená ruka na mém rameni mě začala značně otravovat. Nenápadně jsem ji setřásla.

Všichni tři jsme stáli v tichosti až tomu zabedněnci (Ondřejovi) došlo, že už by měl odejít.

„No nic, zdar lidi." Zamával energicky rukou. Když byl dál, ozval se Kuba.

„Uff. Už jsme se ho zbavili. Já ho tak nemusím." Zakňučel. Byl to tak roztomilý zvuk. Zavřel oči, aby si oddechl.

Já tak měla skvělou šanci na detailní prohlédnutí jeho maličkosti.

Zestárl, zmužněl, víc se obrnil. Všímala jsem si podrobností, které bych jen tak nevyčetla z televize. PROTOŽE SE NANI KVŮLI NĚMU PŘECE VŮBEC NEKOUKÁM! Ale koukáš. Mlč už konečně prosím. Však joo furt! Ty musíš mít vždy poslední slovo že? Ano.

Hádala jsem se se svým povědomím. Klasika. Kuba otevřel ty své dokonalé kukadla. Teda coo? Ty jeho oči! A je to tady. Chtěla jsem zařvat na ten otravný hlas ať už drží pusu, ale Kuba se nadechoval k nějaké řeči.

Tolik nevyřčeného za ta léta mezi námi (dělám, jako bychom byli nějací důchodců hihi). Ale zase zavřel pusu.

Hypnotizovala jsem jeho perfektní růžové plné rty. Jaké by to bylo je ochutnat? Chutnaly by jako zakázané ovoce? Sakra! Nad čím to přemýšlíš? Zhrozilo se něco v té mé šiblé hlavičce. Já tomu nevěnovala pozornost.

Něco ze sebe nutně potřeboval dostat. Stáli jsme tam naproti sobě, oba zmoklí. Viděla jsem, jak se mu napjaly svaly.

Konečně se nadechoval, že mi sdělí, co má na srdci. Vypadal odhodlaně.

„Kubo! Už pojď. Jsi celý promoklý. Musíme domů." Zavolala jeho máma a tím prolomila to kouzlo jeho přítomnosti.

„Už jdu!" Zabručel. Myslela jsem, že se otočí na patě a odejde.

Místo toho dvěma kroky překonal vzdálenost mezi námi a chytil mou levou tvář. Nahl se k mému uchu a já ucítila jeho dech na mém krku.

„Slibuji, že si tě ještě určitě odchytím." Z jeho hlasu mi běhal mráz po zádech. A jen odešel. Ucítila jsem chlad. Nechal mě stát na místě a já byla paralyzovaná.
CO TO K SAKRU BYLO?!

• • •
Další kapča is hereee! Chci vědět názory? Asi se teď budu věnovat spíše této knize. Mám jak čtecí tak psací krizi a momentálně mě z toho vyhrabe jen hromada hokeje, Kuby, Juraje, Kulicha a Suchyho. Takže já si jedu ff na tyhle čtyři a přeji vám pěkný zbytek dne. Jinak ještě taková vsuvka, co říkáte na MS? Osobně si myslím, ze dnešní zapas s Lotyšskem byl docela o nervy. A Slováci na tom nebyli v zápase s Kanadou vůbec špatně. Užívejte mistraaak.