Nakládaný Oliver

Oliver se loktem opíral o držadlo nákupního vozíku a zkoumal sklenici vypeckovaných oliv ve slaném nálevu. Napadlo ho, že vypadají jako oči, které ho sledují a odsuzují. Hned si vynadal za přemýšlení o hloupostech a položil olivy na hromádku zboží, které už stihl sehnat. Proč je vlastně pořád kupuje? Půlka rodiny je z jednohubek stejně sundává.
Jenže ono se tak nějak čekalo, že na těch jednohubkách budou olivy. Každý rok tam byly. Kdo by bezdůvodně měnil tradici?
Oliver zatlačil do skřípajícího vozíku a vydal se ostře osvětlenou uličkou supermarketu k regálu s moukou a cukrem. Sladkosti od mámy, to je jiná tradice. Ty byly vždycky fajn.
 
Nůž se zabořil do celozrnného rohlíku. Musel být celozrnný, s minimálně třemi druhy semínek, jinak by si teta Natálie při jejich jezení stěžovala, jak poslední dobou přibírá. A děda František by se jí vysmál, že by nepřibírala, kdyby těch jednohubek nesnědla dvacet najednou.
Takhle to bude jen on, kdo bude rýpat; pročpak Oliver nepoužil normální rohlíky? To je tak bohatý? A Oliver sklopí oči a řekne, že mu to takhle chutná víc, i když v tom vlastně rozdíl necítí, chtěl jen pokoj od tety Natálie, která se ale stejně bude ptát na něco jiného – třeba jestli je ta pomazánka z nízkotučného tvarohu. A máma jí řekne, že samozřejmě, přestože vždycky klade Oliverovi na srdce, aby do ní dával plnotučný. Žádný jiný totiž není tak dobrý.
Oliver zaklel. Myšlenky ho tak pohltily, že chvíli krájel kolečka rohlíku nakřivo. Teď bude mít důvod k remcání zase babička Markéta: Ale Olivere, co to vidím? Vždycky jsi byl přece takový umělec s citem pro detail! Nebude to myslet zle. Jenže to tak vyzní. Jako obvykle.
Pche, umělec. Říkala to vždycky takovým typickým tónem, jako by se ho přímo snažila naštvat. Musela si uvědomovat, jak dlouho nezvedl štětec.
Zrak mu padl na sklenici oliv, tentokrát na minimální trvanlivost. Měly vydržet ještě skoro čtyři roky. Šílené. Připadalo mu, že pokud něco dovede zůstat nezměněné takhle dlouho, už by se to zrovna tak nemuselo změnit nikdy.
 
„Olivere! Tak ráda tě vidím! Všechno nejlepší k narozeninám!“ zvolala babička Markéta a rozpřáhla paže k objetí. Hned je ale zase svěsila. „Promiň, vždycky zapomenu, že se nerad objímáš.“
O tom jí Oliver řekl, když mu bylo čtrnáct a nesnášel celý svět. Teď už to neplatilo. Ale hádat se nemělo smysl, při každém setkání se tento rozhovor opakoval, ať už minule něco řekl, nebo ne. Pokrčil rameny a ustoupil ze dveří.
„Prosím tě, to je v pořádku. Pojď dál.“
Babička sundala boty už na rohožce a proplula kolem Olivera do obýváku. Stokrát jí mohl říkat, že se může zouvat uvnitř. S povzdechem boty zvedl a přenesl je do botníku, zatímco babička už se v obýváku zdravila s mámou a tátou.
Ach jo, bratranec Jáchym si určitě bude zase z Olivera dělat legraci, že pořád ještě žije s rodiči. Také to nikdy nemyslel zle. Oba bratranci se považovali za dobré kamarády. Jenže podkopávat Oliverovo sebevědomí se Jáchymovi vždy dařilo, přestože to neplánoval.
 
Devět lidí! A byli tak hlasití! Ačkoli si Oliver pamatoval všechny ty drobné rituály, kterými se na rodinných sešlostech navzájem vítali, provokovali i chválili, vždycky se mu povedlo zapomenout, jak dovedou řvát. Měl pocit, jako by se jejich malý byt měl každou chvíli zhroutit.
Drtil v dlaních ponožky od tety Natálie – letos s obrázky štěňátek. Měl by se konečně odhodlat jí říct, že takové věci nosí nerad. Dokonce si odkašlal, aby na sebe upozornil.
Avšak jediná osoba, kterou dokázal přilákat, byl Jáchymův tříletý synek Míra. Přestal si cpát do pusy čokoládový dort a vydal se podívat, co to má strýček hezkého v rukou. A za „podívání se“ považoval pokus o krádež a následný pláč, když strýček bezmyšlenkovitě zvedl ponožky z jeho dosahu.
„Ale no tak, Míro! To se dělá?“ obořila se na něj Káťa, jeho maminka, ze svého místa na Jáchymově klíně.
„Ho nech, ať si bratránek taky užije radosti rodinného života,“ pousmál se jí Jáchym do ramene. Potom se obrátil k Oliverovi. „Co ty vlastně, kdy nám konečně představíš nějakou holku?“
Oliver se nadechl. Chtěl říct, že se už pár měsíců vídá s jedním mladíkem ze své univerzity a zdá se mu, že by z toho mohlo být něco vážnějšího. Jenže to nebyla odpověď, kterou Jáchym chtěl. Pouze by to zbytečně vzbudilo pozdvižení ve směru, kde si ho Oliver nepřál. Jen ať ho dál vidí jako toho smolaře v lásce. Copak mu to nějak ublíží?
„V blízké době asi ne,“ řekl vlastně popravdě.
A zatímco si děda František stěžoval tetě Natálii na současné ceny potravin a babička Markéta se ho snažila zeptat, kdy by ji mohl svézt na hřbitov, aby mohla dát svému muži květiny, zatímco se máma ptala hlučící rodiny, kdo bude chtít ještě kafe, a táta vyzvídal od Jáchyma, proč vlastně nebyl na posledním fotbalovém zápase, zatímco Káťa okřikovala Míru, jenž ztratil zájem o ponožky a snažil se postavit věž z máslových sušenek, zahleděl se Oliver na talíř s jednohubkami, na jehož okraji se smutně leskla hromádka odmítnutých oliv.
Jestlipak to tahle zůstane ještě další čtyři roky?