Nevím, jestli si toho nevšiml, nebo zda ho to prostě jen přestalo zajímat, když zjistil, že žiju, ale náš rozhovor proběhl poměrně rychle a stručně, bez osobních otázek.
Onemocněla nám kolegyně, kterou jsem měla na poslední chvíli zastoupit při interview s nějakým vlivným člověkem. Protože mi to zařídilo výlet do New Yorku, který jsem vždy chtěla vidět, souhlasila jsem. Rozloučili jsme se a já, ještě dost vyklepaná z toho, co jsem viděla, jsem odcházela směrem k výtahu, abych se dostala do garáže ke svému autu. Po vstupu do výtahu se mi ale udělalo opět špatně. Se strachem jsem dojela dolů a běžela k autu. Rozklepanýma rukama jsem se snažila odemknout, ale marně. Nešlo to. V tom jako by za mnou někdo prošel. Rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Stalo se to ještě několikrát, ale stále nebylo nikoho vidět. Sevřelo se mi hrdlo. Polil mě studený pot. Najednou jsem se nemohla pohnout. Měla jsem pouze pocit, že mě někdo pozoruje. A nebyl to dobrý pocit.
