The Power Of Smile

1. Home "sweet" home.

Držím svůj šálek horké čokolády a sedím na tom velkém hnědém křesle. Jak skvělá zimní atmosféra. Za okny padá sníh, krb hřeje a pes u nohou. Někdo mě přikrývá teplou červenou dekou. Slyším jen šepot. Hluboký a hrubý hlas mi cosi šeptá do mého ucha. Avšak mu nerozumím. Mám pocit, že neslyším žádná slova, ale cítím je. Cítím tu něžnost v tónu hlasu...

"Alice, vstávej!" vzbudil mě pisklavý hlas mé matky.

Rychle jsem sebou cukla. "Kolik je hodin?" zeptala jsem se velmi unavených tónem. V L.A. je dost těžké uhodnout kolik je asi tak hodin. Pořád svítí slunce. Už od pěti od rána do desíti do večera. Jak stereotypní.

"Za deset minut šest hodin." odpověděla a roztahovala závěsy v mém pokoji. Mé oči pocítili vážně otravnou bolest. "Mami, přijela jsem kolem půlnoci. Vážně budu nepoužitelná pokud se nevyspím." Seděla jsem beznadějně na své posteli a jediné co jsem si přála bylo se znovu vrátit do toho skvělého ale poněkud tajemného snu.

"Dnes ani nepotřebuješ být použitelná. Je to první školní den. Tak dělej vstávej, umyj se a ukliď si tady ten chlív!" ukázala na poházené věci po mém pokoji a konečně odešla.

"Skvěle..." pomyslela jsem si. Vyplazila jsem se z postele a došla ke svému zrcadlu na skříni. Je vidět, že bych potřebovala spát. Šesti hodinová cesta letadlem byla opravdu unavující. A do toho ten přechod klimatu taky určitě není dobrý. Přece jenom Aljaška a Kalifornie je velký rozdíl. Potřebuji sprchu na pořádné probuzení. Ledovou sprchu.

Vždy preferuji radši relaxační naložení do vany, ale co jiného by mě teď dokázalo probrat. Nechala jsem na sebe téct vlažnou vodu, kterou jsem postupně měnila na studené osvěžení.

Do školy se mi vážně nechtělo. Jednak nemám náladu na své spolužáky a taky vím, že opět začne doma teror kvůli učení. Přes prázdniny jsem měla pokoj a proto bude tak těžké si zase na ty "buzerace" zvyknout. Máma je opravdu někdy hrozně nesnesitelná. Kolikrát se s ní hádám, ale nikdy to nemá žádné řešení.

No jo, sprcha mi vážně bodla. Ihned jsem si usušila vlasy a kulmou si jejich konce natočila. Převlékla jsem se do černých džínů a volného černo šedivého trička. Co se bot týče, tak jsem volila obyčejné šedivé kecky a připravila si svou tašku přes rameno.

V zrcadle jsem viděla, jak strašně můj obličej vypadá a bála jsem se, že by tomu ani veškerá snaha nepomohla. Proto jsem se opravdu snažila zakrýt své kruhy pod očima velmi pigmentovaným korektorem a jak jsem se tak na to koukala, tak už to tak strašně nepůsobilo. Slabé černé linky dodaly mým očím na výraznosti a řasenkou jsem zakončila své ranní líčení.

Musím říct, že první školní den vůbec neřeším. Teda oproti ostatním. Může se vám zdát, že v L.A. je vše jiné, ale vše je tu strašně stereotypní. Akorát většina naší Americké kultury se to snaží maskovat. Každý školní den je naprosto stejné a nemluvím jen o školních dnech. Podniky tu jsou stejné, kluby, parky, budovy a taky lidi. Strašně bych si přála abych mohla věčně bydlet na Aljašce u mého táty a jeho naprosto skvělého psa Bastilla.

"Alice, dělej! Snídaně je na stole!"

Už zase ten hlas. Bolí mě z něj hlava. "Už jdu!"

Došla jsem do kuchyně a tam už u stolu seděl Hamilton s Alexem. Hamilton se cpal večeří ze včera ( jak nechutný po ránu ) a Alex jedl toust, který byl připravený i na mém místě.

"No heleďme se kdo se nám tu po dvou měsících ukazuje." rejpnul Hamilton, mezitím co si četl denní tisk. Jak já nesnáším jeho kecy. Měla jsem chuť mu říct, že bych se tu nejradši ani neukázala.