The Power Of Smile

3. "You and your feelings."

Po obědě jsem měla ještě hodinu čas.  Ostatní mezitím šli na hodinu.

Zůstala jsem v altánku a vyndala si mobil se sluchátky. Pustila jsem si do uší písničky a koukala po okolí.

Říkám si, že jsem tu vlastně nikdy neviděla pravý podzim. Všechno je věčně rozkvetlé, zelené a svěží. Nikdy tu nepadá listí a nikdy se nic nezbarvuje do podzimních barev. Je to škoda. O důvod víc, proč se mi z tohoto místa dělá zle.

Vytáhla jsem si svůj skicák a připravila si svůj "něco jako penál".

Napadlo mě, že bych mohla začít kreslit něco s podzimním motivem. Pak mě to napadlo. Nakreslím lavičku v parku a jak je všude samé listí.

Jednoduché, ale efektivní.

Položila jsem si nohy na lavičku v altánku a skicák si dala na stehna. Připravila jsem si měkké tužky a pustila se do náčrtku.

V uších mi zrovna hrála od Rihanny 'What Now'. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mám na obrázek zakomponovat i nějakou osobu. Napadla mě osoba, co čte knížku.

Měla jsem pocit, že jsem něco slyšela. Zvedla jsem hlavu a strašně se lekla.

Byl tam on. Ten kluk, který je semnou na hodině kreslení. Ten údajně nejhorší člověk na světě. Údajně Nash Grier.

Usmíval se a já se zřejmě do jeho úsměvu naprosto zamilovala. Nepoznávala jsem sama sebe, když jsem zjistila jak strašně mě přitahuje jeho úsměv. Nikdy se mi snad ani žádný kluk nelíbil, pokud nepočítám neopětovanou lásku z páté třídy. Ale u něj to bylo, jako by v sobě měl protipól mého magnetu.

Sundala jsem si sluchátka a snažila se dostat zpět do života smrtelníků.

"Proboha, lekla jsem se." zasmála jsem se. On se zasmál taky. Usmál se a podíval se na zem.

"Můžu si sednout? Nebudu tě rušit." Ten hlas odněkud znám. Měl ho tak hluboký a trochu chraplavý. V ruce měl opět knížky a já absolutně nevěděla co mám od toho v následujících minutách očekávat.

"Jo, jasně." přikývla jsem. Nechtěla jsem se jeho přítomností rozptylovat, ale v nějakých momentech to vážně nešlo. Musela jsem si znovu nandat sluchátka. Při pokračování svého "díla" jsem se musela podívat co dělá. Jen tak nenápadně.

Kreslil.

Párkrát jsme se na sebe s úsměvem podívali. Bylo to pro mě krapet nezvyklé. Ani ho neznám. I když, o to by ani nešlo, ale spíš jde o to, že ani nevím, jak mě tu našel. Nevím proč si sedl zrovna ke mně.

Honilo se mi toho tolik hlavou.

Po nějaké době jsem si všimla, jak se zvedá a odchází. Nechtěla jsem se hned kvůli tomu rozptylovat a počkala jsem až odejde úplně. Něco tu totiž nechal.

Nenápadně jsem se rozhlédla. Nikde nikdo.

Podívala jsem se na papír co tu nechal.

Málem jsem to nerozdýchala. Teda absolutně jsem to nechápala.

Kdyby mě někdo viděl, tak myslím, že na můj obličej by měl nezapomenutelný zážitek.

Byla to kresba mě. Seděla jsem  tam s těmi sluchátky a kreslila. Bylo to naprosto přesné. S úsměvem jsme to pozorovala a pak si uvědomila, kolik je hodin. Složila jsem si ten obrázek na půl a zandala ho na bezpečné místo v mé tašce.

Čekala nás poslední hodina.

Běžela jsem rychle do školy, abych zastihla Taylor.

Hledala jsem ji na u fontány, na chodbě... Nikdo z nich tam nebyl.