The Power Of Smile

4. "But we know each other, right?"

 "Neznáš moje city a nevíš, jak fungujou. Vlastně to nevím ani já a myslím, že bys mi mohla věřit. Copak si myslíš, že bych byla tak naivní a dětinská, abych na nějaké akce chodila jen kvůli nějakému týpkovi u kterého pomalu ani nevím jak se jmenuje?" Dala jsem ruku na Taylořino rameno. Zřejmě to pochopila, jelikož bezeslovně kývla.

„Proč vlastně nechceš jít taky? Byly bychom tam jak dva vetřelci." Zasmála jsem se.

„Já prostě jen na ty lidi nemám náladu." Mumlala.

Vzdychla jsem a nechala to být. Změnila jsem téma a všichni jsme šli do svých tříd.

Celé hodiny jsem promarnila kreslením do svého sešitu a tajným posloucháním písniček. I když jsem neměla vlasy do pasu, tak mi stačily, aby mi schovaly má sluchátka v uších. Občas jsem si vyndala ten obrázek, který mi včera nakreslil ten kluk. Zkoumala jsem jeho styl kresby. Maloval špinavě, jak já tomu ráda říkám. Také tak maluju.

Je to něco jako zmatené kreslení. Je to kreslené ze čmáranců, ale vždycky z toho vynikne ten krásný obrázek. Když se nad tím zamyslím, tak i ta jeho růže tak byla malovaná.

U oběda nám v altánku Adam ukazoval své nové fotky, které nafotili při hodině focení. Byly to překrásné fotky, každá mi vykouzlila úsměv na tváři. Ale vždycky, když jsem se o tom snažila komunikovat s Tay, tak na mě hodila divný pohled. Myslím, že jí vadí, že nad tou párty vůbec přemýšlím.

Ano i já se tomu divím, protože já k lidem mám naprostý odpor. Ale nejvíc, co mě znepokojuje je to, že si myslí, že jsem hotová hned z prvního kluka, který se na mě usměje.

Jako... Možná se mi to líbí, protože se to často neděje, ale spíš mě láká teď ta možnost. Nikdy se nevyskytla... Vždycky to hned za nás dvě Tay odmítla.

„Tak co Alice, platí teda ten zítřek?" Šťouchla do mě Cindy. „Celkem si mě tím překvapila, myslela jsem, že tyhle akce ráda nemáš."

„Taky, že ne. Ale všechno se musí v životě zkusit." Obhajovala jsem se a koukala s úsměvem na Tay. Ta se mezitím hrabala v jídle a pronesla: „Hele... Jestli se tam ztrapním nebo se něco stane, tak tě budu nesnášet." Já se jen zasmála a obejmula jí. „Jsme velký holky, jdem na párty!" Zasmála jsem se.

„Já vás nepoznávám." Ušklebil se smíchem Adam a dál si prohlížel své fotky.

„Super, takže... Chcete pak vyzvednout?" navrhla Cindy.

„Tobě rodiče půjčí auto?" divila jsem se.

„Ne, mamka nás tam odveze." Mrkla. „Nevím, jak bych pak řídila domů prosím tě." Zasmála se.

Po obědě jsem měla opět hodinu volna. Zůstala jsem opět v altánku a nadějně čekala, jestli se tu znovu neobjeví. Koukala jsem do okolí parku, bylo tu hrozné ticho během vyučování. A nikde ani noha... Tak jsem si vytáhla skicák a začala kreslit. Doufala jsem, že mě zas překvapí, když ho nebudu čekat. Víte ne? Jak je to vždy ve filmu. Když se zrovna nedíváš, tak se objeví. Problém je, že já své okolí kontrolovala asi každých 5 minut. Po půl hodině jsem to vzdala a šla se připravit na mou poslední hodinu. Otevřela jsem svou skříňku a nalepila si tam mou novou kresbu z dneška. Svou skříňku jsem měla ozdobenou. Měla jsem jí celou polepenou svými obrázky a fotkami od Adama. Většinou to byly fotky nás čtyř. Vzala jsem si svoje učebnice, sedla si na sedačky a čekala jsem, až zazvoní na přestávku. Měla jsem hned po ní hodinu literatury s Tay.