Údolí Stínů

Zrod

Modrozelený travnatý porost dosahoval výšky hrudníku. Dokonale poskytoval úkryt všem Sasarům. Taková malá čiperná agresivní zvířátka, jenž milovala maso. Nejvyšší z nich dosahovali výšky pasu. Lesklá šedá kůže byla na páteři přerušena červenými kostnatými výběžky. Ty byly spíše na ozdobu než na boj. Jejich dlouhé, ostré a silné drápy jim pomáhaly oběť roztrhat ihned co se do ní zabořily. Mělo to svou výhodu, neboť kvůli špatnému chrupu museli svou kořist vždy rozervat na malé kousky.
Tato stvoření se nacházela na Veseranských hranicích. V boji si byli rovni i s Varderany. Tyhle boje však vždy končily velkými ztrátami na obou stranách.
A právě takovýto souboj se stal na severní hranici přímo za východu deváté luny.
"Deriane, dneska nejsme na vyhlídkovém pochodu!" okřikl velitel malé skupinky jednoho z členů.
"Já vím, já vím, já vím. No a co? Komu je co po mrtvolách?" Pronesl Der a podíval se na dalšího člena skupinky, ve kterém hledal oporu.
"Ty jsi vážně ztracený případ." odvětil ženský hlas kdesi z travnatého porostu.
"Zmije v jedinečnosti, zmije jazykem." nenechal si to líbit.
"Ticho!" při tomto slově se celá skupinka utišila a zůstala stát na místě. Pulčík, jenž uklidnil celou skupinku, byl napůl Stratem a napůl Muartenot. Dokázal ovládat obě jedinečnosti a díky tomu, byl ve skupince velice uznávaný. "Jsme blízko! Cítím první roztrhané tělo."
"Bleh. Tuhle jedinečnost ti vážně nezávidím." odfrkl si znechuceně velitel a zavelel ostatním, aby pulčíka následovali.
Po dvou hodinách běhání po obvodu severní hranice konečně našli poslední Varderanské tělo i posledního poraněného Sasara.
"Tohle musel být krutý boj." poznamenal Der, když uviděl zraněného Sasara vedle těla Varderanského bojovníka. Oba dva utržili velká zranění a i když byl Der napůl Veseran, nedokázal Sasara zachránit a nakonec jej musel utratit.
"Je mi to líto." pronesla měňavka a soucitně mu položila ruku na rameno.
"To nic, Pelono. Takhle to pro něj bude lepší."
"Hele, vy dvě zamilované zrůdičky, přestaňte si tam navzájem ukájet ega a pojďte mi pomoct najít toho posledního Varderana." zavolal na ně velitel.
"Co to meleš, Zarene? Však tohle byl poslední idiot na louce." Der ukázal na znetvořené tělo a nechápavě nadzvedl obočí.
"Nebyl. Jsou tady ještě čerstvé stopy. Byl hodně zraněn, takže se o svou anonymitu nijak zvlášť nestaral."
"Trochu smutné na to, že máš částečně jejich geny." posmívala se mu Pelona.
"Tohle říkáš už po 189. 78 krát jsi to řekla se stejným tónem v hlase jaký si použila dnes. Ještě něco?"
"Zasraní hlavouni."
"Tohle zase 734 krát."
"Hele, vy dva. Přestaňte se hádat a pojďte mi pomoct s tím posledním. Jestli ho do 3 disemen nenajdeme, tak zdivočí mršina, která si na něm pochutná. Tyhle úklidy si pak vyžerete sami." Obořil se do nich Tolian. Fungovalo to. Celá čtyřčlenná skupinka se vydala směrem do černého lesa najít poslední "mrtvolu".

"Anamerith. Anamerith. Nádherné jméno. Budeš se jmenovat Anamerith." Vzpomínka uvízlá hluboko v paměti vytrhla Mer z rozjímání.
Podařilo se jí usnout na verandě jejich mramorového domečku, který se nacházel uprostřed temného lesa.
Domeček byl malý, ale útulný. Vše, co se v něm nacházelo, bylo také z mramoru. Mramor byla nejlehčí látka na opracování a výrobu veškerého nábytku. Proto byl běžně k vidění mezi chudáky.
"Už jen 3 disemeny a zjistím, která jedinečnost mi opravdu bude náležet." zaradovala se Mer.
"Doba neposlušných zvířátek. Nelíbí se mi, že se tvá jedinečnost projeví přesně za východu deváté luny." zamračil se otec, který zrovna vycházel z domu a na zádech si nesl celou svou zbroj.
"Znovu jdeš do města. Takže zde se mnou nebudeš, až má doba nastane." Mer smutně sklopila oči.
"Omlouvám se, ale povinnosti si mne žádají. Anamerith, poslouchej. Dokud se nevrátím, nesmíš ani na krok z domu. Je ti to jasné? Nikdo, opakuji, nikdo tě nesmí spatřit."
"Ale proč? Kdy mi řekneš, co je na mě špatného?" Mer zvedla zrak k otci a smutně se na něj podívala.
"Promluvíme si, až se vrátím. Teď udělej, oč tě žádám." Těmito slovy utnul Merithin otec rozhovor a vydal se na cestu.