Údolí Stínů

Poznání

Když se Anamerith konečně probrala k vědomí, zjistila, že leží na podlaze celé zbrocené krví. Zvedla se na nohy a zděsila se. Nacházela se v předsíni vlastního domu. Ta však byla k nepoznání. Oranžová barva zdobila nejen podlahu, ale i stěny a Merithino oblečení. Ač se snažila, jak chtěla, nemohla si vzpomenout, jak se dostala do předsíně a kde se tam vzalo tolik zvířecí krve.

Z venčí se ozvalo bolestivé kvílení. Mer to otřáslo. Ihned vyběhla ze dveří. Před terasou domu leželi dva zubožení Nifaresi. Avšak, jejich rány byly ošetřeny. Nyní jen leželi a od bolesti občas zakvíleli.

Kousek od Nifaresů zahlédla Mer i temnou krev. Krev Sandreanských. Meritiným tělem projel studený pot. Vydala se po kapkách a prosila, ať nenajde roztrhaná těla. Dorazila až ke kotci pro Nifary. Původně to byl domek pro hosty, jenže návštěvy se do tak hluboké části lesa dvakrát nehrnuly, a tak byl otcem předělán a důmyslně nazván 'kotec'. Merith opatrně vešla dovnitř. Srdce jí splašeně tlouklo. Když uviděla obrázek, který se jí naskytl, leknutím se sesunula na kolena.

Na podlaze leželo pět naprosto zubožených těl. Někteří z nich byli potrháni tak moc, že byl zázrak, že ještě vůbec žijí. Péče, kterou jim někdo poskytl, jim zachránila život. Merith se z pohledu na ně chtělo zvracet. Žaludek se jí zběsile obracel. Z očí se jí začaly řinout slzy, jak se snažila zatlačit tu odpornou pachuť žluči zpět. "Otče, kde jsi?" rozplakala se.

* * * * *

Valerov stál uprostřed mramorového sálu. Strop mohl dosahovat víc jak 10 metrů. Místnost však jen zdobily tři mramorové sloupky do výšky hrudi. U každého sloupku stála jedna osoba. Všechny tři osoby byly zahaleny ve vínových pláštích. 'Správní síň', tak jí nazývala většina.

"Valerove, byl jste dnes povolán, abyste zodpověděl ztrátu dvou míšenců, jenž se vyskytovali v den jejich zmizení v blízkosti Vašeho území. Jejich těla se posléze našla ve velice zuboženém stavu nedaleko Vašich hranic. Můžete nám k tomu něco říct?" pronesl obvinění rádce, jenž stál u pravého sloupku.

Valerov stál na místě bez známky záchvěvu či zaváhání. Obvinění s ním zdá se ani nehnula. "Tedy, nalezena byla v blízkosti mého území, nikoli v něm. Pokud provokovali zdejší havěť, není se tedy čemu divit."

Rádci se na chvíli odmlčeli a po chvíli promluvil rádce, jenž stál u levého sloupku. "Valerove, známé Vás delší dobu. Vaše skutky jsou pro naši zemi velkým přínosem. Proto nás zaráží tyto události. Není to poprvé, co byla nalezena těla poblíž Vašich hranic. Můžete nám k tomu ještě něco dodat než bude pronesen verdikt?"

„Je mi nesmírně líto všech, jenž zahynuli blízko mého pozemku, avšak, jak sami víte, můj pozemek je v části lesa, jenž je proslulý mršinou. Proto mne udivuje, kolik mladých půlčíků a míšenců se vydávají s Veserany na jejich lov." podotkl Valerov rozčíleně. „Mé území je ve Veserii známo jako cejch strachu, jemuž se mají všichni vyhýbat. Můžete mi vysvětlit ty častější toulky poblíž mého území v mé nepřítomnosti?!"

Zdá se, že Valerova slova rádci otřásla. Začali mezi sebou tiše, avšak horlivě diskutovat. Pak promluvil prostřední rádce, jenž pronášel verdikt. „Za zdejší společnost neneseme zodpovědnost. Jejich skutky budou ve Veserii vystaveny všem na očích a obyvatelé budou kárně uvědomeni o nebezpečí, jenž hrozí na Vašich hranicích. Jste zproštěn obvinění, jejž proti Vám vznesly rodiny zesnulých. Valerove, nás však zaráží, jak to, že Vy sám dokážete přežít na tak nehostinném místě. Co je Vaším tajemstvím?"

Valerov se mile pousmál. „Vždyť sami moc dobře víte, že chodím ze svého příbytku pouze za světla. Děkuji Vám za verdikt." odvětil a odešel ze soudního sálu.

* * * * *

Nádherná vůně čerstvého masa probrala těžce oddychující bestie k životu. Jak vůně sílila, začaly jim mezi tesáky protékat sliny. Zvedli se z čerstvě oroseného porostu a vydali se za onou vůní. Dorazili k místu, jež bylo potřísněno všemožnou krví. Zvířecí krev se mísila s krví míšenců a čistých. Na zemi i na stromech se nacházely kusy z těl mršiny. Ač neochotě, tak se daly bestie do pojídání jejich masa. V půli je vyrušil Valerov přicházející po pěšince. Temné bestie se na sebe lehce podívaly a rozutekly se do hlubin tmavomodrého lesa.

Když Valerov dorazil k onomu hroznému místu činu, na chvíli se zarazil, poznal krev svých Niffaresů i krev míšenců, ihned se rozutekl ke svému domu. „ANAMERITH!" Celou cestu si vyčítal, že Mer opustil zrovna v tak důležitý den.

Konečně dorazil ke svému kdysi mramorovému, dnes krví zbrocenému domu. Vtrhl dovnitř a volal Anamerithino jméno. Ta se však neozývala. Zděšením se vydal podle krve ven, kde natrefil na zubožené Niffárky. Kdysi klidná a rozumná osobnost, byla v okamžiku zborcena. Spadl na kolena a opatrně pohladil jednoho z Niffárů kolem rány. Ten jen jemně zakňučel, podíval se na svého pána, a pak pomalu unaveně položil svou hlavu na zem.

„Anamerith, kde sakra jsi?". Dychtivě se podíval po okolí a zahlédl míšenskou krev poblíž kotce. Rychle vstal na nohy a vydal se směrem ke kotci.

Před dveřmi se zarazil a roztřásla se mu ruka. Na chvíli vydechl a vkročil dovnitř. Jako přejetý mrazem zůstal stát na místě, když spatřil nejlepší úklidovou skupinu v naprosto zuboženém stavu. Rozhlédl se po místnosti, zda nezahlédne Mer. Když uviděl její ležící tělo celé od krve ležící za hromádkou těl, ihned k ní přiběhl. Začal zkoumat, zda není zraněná, avšak její barvu krve nezahlédl. Oddechl si, jakmile zjistil, že je Merith v naprostém pořádku a jen odpočívá. Vzal jí do náručí a odnesl zpět domů, kde jí uložil do postele.

„Je čas pustit se do úklidu." Valerov si povzdychl a silně zapískal.

Před domem se náhle ukázaly bestie. Krom temného neforemného těla nebylo vidět nic jiného, než obrovské tesáky a karmínově rudé oči. Valerov nad ně natáhl ruku a přísným pohledem jim přikázal, aby se pustili do úklidu krve. Bestie se chvíli vzpouzely, avšak povolili hned, jakmile Valerov použil svou další krev, o níž doposud nikdo netušil.

* * * * *

Merith se probouzí uprostřed svého pokoje. „Musel to být jen sen." Ještě s přimhouřenýma očima si jemně prohrábne vlasy, pak sjede rukou ke stehnům a spatří krev. V okamžení se jí vybaví hrůzné ráno. Rychle si přitiskne ruce k ústům a snaží se potlačit přicházející pláč. V tom někdo zaklepe na dveře.

„Merith", ozve se otec, „můžu vstoupit?"

Mer spustí ruce od úst a odevzdaně se posadí na kraj postele. Valerov nečeká a vstoupí dovnitř. Když spatří Merithiny oči, zhrozí se. „Nasaď si kápi, prosím." Anamerith sklopí zrak, nasadí si kápi a pořádně ji stáhne, aby měla zakryté oči co nejvíc.

Valerov se uklidní a přistoupí k ní. „Pamatuješ si, co se tady stalo?" Merith jen smutně zakroutí hlavou do stran a upře zrak na své ruce. „Mer," obejme jí dlouze: „mluv se mnou.".

Merith se rozpláče a vzlykavě odvětí: „Nevím, najednou byla tma, hluboká tmavě modrá tma. Nikde žádná zelenkavá hvězda. Bála jsem se, ale pak to přestalo. Někdo mě najednou začal volat a já se vydala po noční obloze za oním hlasem. Pak si pamatuji jen, že jsem se probrala uprostřed krvavé haly." Valerov se zamračí, odtáhne Merith ze svého náručí, pohladí ji po kápi, a pak se vzdálí do vedlejší místnosti.

Anamerith si utře své slzy. Chvíli nad vším přemýšlí, ale nakonec se zvedá z postele. Rozhodla se umýt si zakrvácené ruce. „Takhle to dál nejde, ani jeden z mých rodičů není a nebyl padavka, tak proč bych jí měla být já?", prohodí si pro sebe a vydává se směrem k fontánce.

U dveří se zarazí. Zaslechne otce, jak si mumlá pro sebe. „... prostě jak? ...ával jsem na ní dobrý pozor...neměla se vůbec probudit! Sakra!"

Moc toho sice nezaslechla, ale vyvolalo to v ní obavy. Z Valerov šel přímo strach.

d