Serafská Princezna

6.

Sam:

Sam vyslechl toho chlapce, co se popral s Phaedonem. Nebylo to nic složitého, stačilo se zatvářit trochu přísněji a ten kluk mu všechno řekl. Včetně toho, že se jmenuje Jonal.

Jejich rozhovoru se ani nedalo říkat pravý výslech. Alazne mu občas vyprávěl o výsleších, kam byl občas jakožto prvorozený prince brán. Skutečné vyslýchaní při podezření na vážná provinění vypadalo jinak. A bylo mnohem horší a někdy i bolestivější.

Sam rozhodně nebyl zase tolik let od doby, kdy jemu samotnému bylo deset a část jeho duše rozuměla tomu, proč se Amani smál. Bylo mu Amani líto, to rozhodně, ale zároveň chápal, jak těžké a důležité může být pro mladého chlapce získat si pozornost. Sám to nejednou zažil.

A to ani moc přísné pohledy neuměl. Zatím. Chtěl se je naučit, ale byl až příliš zvyklý se spíš smát. Někdy jeho usměvavá tvář dávala mylnou domněnku, že nic moc nebere vážně, ale opak byl pravdou. Tedy, takto sám sebe přesvědčoval.

Po jejich rozhovoru propustil Jonala domů. Neměl důvod ho držet dál. A když se sám vrátil do svého domova, zrovna u dveří slyšel, jak už Pher opravuje Phaedonovi zlomený nos. Dost u toho ječel, ale ještě víc než to slyšel, jak se Phaedon ptá tety Elissy, jestli se jeho táta vrátí brzo.

Ta necelá minuta u dveří Samovi stačila k pochopení, že jeho už v tomto nebude potřeba, Phaedon vše řekl svému tátovi a ten si to s rodiči Jonala vyřídí.

Tak šel na zahradu si podruhé za ten den zastřílet z luku. Na zahradě za vilou měl víc soukromí. Jen si přitáhl jeden slaměný terč, ani závěsnou síť za ním nepotřeboval, vždy se trefil minimálně do terče, nikdy mimo něj. Byl si tím jistý a ten pocit naprosto miloval.

Vystřelil další šíp. Netrefil přesný střed, jen jeho hranici s dalším kruhem. Nespokojeně mlaskl a zamračil se. Pro někoho, kdo nepoužívá luk pomalu od doby, co se naučil držet stát by taková rána mohla být úspěchem, ale pro něj ne.
Věděl, proč tomu tak je; byl nervózní. Ve vzduchu celý den cítil, že bude pršet, ne-li že přižene bouře. Proto za ním ani nikdo nešel; většina jeho blízkých byla okřídlená, nebo příliš zaneprázdněná.

Už mu šípů zbývalo posledních sedm a bude muset je zase dojít sesbírat. Vždy přesně patnáct. Bylo to tak akorát aby si užil střílení a pak si krátce odpočinul během chvil, kdy je vytrhával z terče.

Pomyslel na tu dívku, která s ním ten den flirtovala. Dokázal ocenit, že ošklivá rozhodně nebyla a že výstřih jejích šatů byl promyšlený tak, aby neukazoval ani moc, ani málo. Jenže si dovolila urazit Ma'ayan a v ten moment, i přes jeho úsměv, u něj klesla na nejnižší možnou příčku.
Tohle v sobě popřít nedokázal; užíval si, když na něj dámy ulpívaly své obdivné a zamilované pohledy, nikdy ale nenechal jen tak, když někdo mluvil špatně s jeho sestrou. Nebo o ní. Obojí už zažil. A už před tím přísahal, že jí vždycky ochrání.

,,Trénuj někdy i pravou stranu, jednou by se ti mohla hodit."
Že na něj mluví jeho táta poznal hned. Zněl jako on sám. A nejvíc jako Alazne.

,,Co se stalo, že mi dáváš rady k lukostřelbě?" Sam se ani neobrátil a naposledy vystřelil na terč. Nerad skládal zpět už založený šíp.
,,Vždyť jsi zarytý odpůrce této disciplíny."

Tohle mu vadilo. Jak jeho táta dává najevo, že lukostřelci nejsou jeho nejoblíbenější vojáci. Bylo to i z osobnějších důvodů, se kterými byl Sam obeznámen. Stejně si nedal říct a na střelnici chodil dál. Koneckonců, byl to právě táta, kdo mu k jeho šestému zimnímu slunovratu daroval první, dětský luk na míru a toulec s pěti otupenými šípy. Samovi se zacukal koutek úst, když si pomyslel, že jejich kulaté hroty pro bezpečnost byl nápad spíš jeho mame. Dost možná to byla dokonce její zásadní podmínka pro to, aby svému druhovi dovolila dát jejich tehdy malému synovi skutečnou zbraň. Některé Samovy zkoušky si vystřelit tak trochu odnesla zeď v jeho komnatě.