Serafská Princezna

17.

Visela jsem hlavou dolů. Do tváří a celé hlavy se mi hrnula krev, věděla jsem však, že musím ještě chvíli, i kdyby jen pár vteřin, vydržet.

Když se mi pomalu začínaly tvořit mžitky před očima, konečně jsem se pouhým tahem paží vytáhla zpět nahoru, vyčkala, až se mi krev vrátí zpět na místa kde má být a upravila si uzel na šále kolem pasu a přes stehna. Potřebovala jsem ještě chvíli trénovat. Jen abych nemusela přemýšlet.

Akrobacii na závěsných šálách jsem se věnovala už hezkou řádku let. S menšími či většími pauzami, podle toho, jestli jsem zrovna měla to štěstí a našla si pro ni dost času.
Pro poloviční Serafku se mohlo jednat o netradiční a nečekanou zábavu, pro mě to však byla jedna z mála možností, kdy jsem mohla také strávit nějaký čas ve vzduchu nad zemí, aniž by mě nesl někdo druhý. A takových příležitostí jsem se celý život držela zuby nehty.

,,Ma'ayan"

Zavěšená jsem byla zády ke dveřím a majitelku hlasu jsem neslyšela přicházet, ale ani se nemusela k ní otáčet, abych zjistila komu patří.

,,Nasreen, klepej," tu podrážděnost jsem na sobě zaslechla i já samotná ,,právě se nacházím pět metrů nad zemí. Vím, že pro tebe to není nic zvláštního, ale mě teď od zlomenin jistí jen dvě kluzké šály."

,,Tak pojď dolů, ať zlomeniny neriskuješ," navrhla mi Nasreen. Konečně jsem se ohlédla a držela se u toho šál.

Má mladší sestra stála pár metrů od žíněnky a zakláněla hlavu, aby na mě viděla. Dolní polovina jejího těla vypadala pod hávem skoro jako by se vůbec nehýbala. Nasreen byla až příliš dobře zvyklá někde dlouho stát či klečet nad modlitbami, dokázala zaujmout postoj jako socha.

Škodolibě jsem se uchechtla.
,,Ale beze všeho, sestřičko."

Než Nasreen stačila vyjeknout jsem se zaklonila, celé tělo se mi párkrát zatočilo, až mé nohy přistály na žíněnce. Ostře mě zabolelo v zápěstí pravé ruky, držela jsem se však dál šály a snažila se bolest ignorovat. Někdy mě ruka po tréninku na šálách bolela víc, někdy skoro vůbec.

Nasreen sebou trhla a háv se jí rozvlnil kolem těla. Šila si ho ona sama, když se nechala zasvětit.

Byla jiná než já nebo naši dva bratři. Já i Sam jsme o ní někdy trefně prohlašovali, že se narodila malá a už tak i zůstala. Drobná, útlá, výškově o kousíček menší než já, ale na rozdíl ode mě, jí se
pod hávem v oblasti hrudníku ani pozadí skoro nic nerýsovalo a nebylo to jen jeho volnějším střihem. I křídla byla naprosto úměrná její velikosti těla. Menší ve všech oblastech než ona byla snad už jen Nephelle, která se navíc narodila s vrozenou vadou křídla, kdy ji postižené narostlo trochu křivě. Díky Matce, Nasreeniny perutě byly rovné a souměrné. A jak se zdálo, takto byla se sebou i docela spokojená.

,,Jednoho dne spadneš, Ma'ay. A tehdy té ten tvůj smích přejde," varovala mě má sestra ,,nechci, abych jednou musela pomazat tvé rozlámané mrtvé tělo."

Když na mě mluvila, i hlas měla velmi jemný a dívčí. Až by jeden ani neodhadl, jak bystrá hlava se skrývá v tom malém těle.

,,Přišla jsi mě jen poučovat o nevyhnutelnosti smrti? Jestli ano, tak se prosím vrať zpět do archivu," Popadla jsem ze země ručník a hodila si ho přes ramena. V Nasreenině přítomnosti můj dnešní trénink končil. Možná jsem na ni byla až moc protivná, jenže celý den jsem se rozhodovala, zda se skutečně vrátím do kasáren ve městě a požádám po celém jednom týdnu od plesu o své oblečení, či ne a pošlu poštou pouze oficiální žádost. Obojí mělo své pro i proti a mě z jejich porovnávání bolela hlava.