I will never forget you |Tom Holland| CZ

Kapitola sedmá

Mamka si jen vzdychla. „Jak ses to dozvěděla?" To napětí v tomto pokoji by se dalo krájet. „Byla tady za mnou Kate, a když vešla s přivítala mě, nejenže jsem si venku všimla nápisu pohotovost, ale i ona mi to řekla."

Mamce se začala klepat ruka a Nikki ji za ní hned chytila. „Takže může mi prosím někdo říct, co se mi doopravdy stalo? Protože já si nic nepamatuju a necítím se na to, že bych jen omdlela. Taky, proč mám na rukách hadičky?" Všichni se začali dívat sami na sebe. Podívala jsem se na Toma, který měl ublížený výraz, ve kterém jsem viděla strach.

„Prosím, nelžete mi, chci vědět, co se mi stal- V ten moment jsem v srdci cítila strašnou bolest. Jako kdyby mi do něho někdo zabodl nůž. „Au!" Trochu jsem se prohla v zádech. „Mio, co se děje?!" Tom vstal a díval se mi do očí. V tom začaly pípat všechny přístroje. „Jdu pro doktora!" zakřičel Sam. Nevěděla jsem co se děje, slyšela jsem jen pípání a hlasy všech ostatních. „Mio, řekni co se děje!"

Nemohla jsem mluvit, tak jsem si jen ruku položila na to místo. „Ukazuje na srdce," řekl Tom. „Ne, to nemůže být-
„Zástava srdce," řekla Nikki. Do pokoje vběhl doktor a sestry. „Okamžitě ji odvezte na operační sál!! „Musíme zapnout poplach!!" Už jsem slyšela jen křik. Někam mě rychle odváželi. Jediné co vím je, že než mě uspali, celou dobu mě držel za ruku..

~~~~~~~~•~~~~~~~~~

Nebudu lhát, bylo celkem těžké se probudit. Vlastně to ani nešlo. Nevěděla jsem, jestli jsem mrtvá nebo ne. Jen jsem poslouchala zvuky kolem mě. Slyšela jsem jen pípání monitoru. Jestliže bylo takové ticho, usoudila jsem, že bude nejspíš noc.

Vnímala jsem moje dýchání. Měla jsem na puse takovou tu masku, před kterou se dýchá. Dobrý, tak asi mrtvá nejsem. Cítila jsem kolem sebe příjemný studený vzduch. Nevěděla jsem, kde jsem, co se mnou je, ale poznala jsem, že nejsem sama. „Ahoj Mio, slyšíš mě?" Byl to hlas nějaké ženy. „Já jsem zdravotní sestřička, nemusíš se ničeho bát. Byla jsi na operaci srdce a všechno dopadlo dobře. Pokud mě slyšíš, prosím, dej mi nějaký náznak."
Trochu jsem pohla prsty a zase jsem usnula.

Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem úplně ve stejném pokoji jako před tím. Zajímalo by mě, jak dlouho už v té nemocnici jsem. Podívala jsem se trochu do prava a spatřila mojí mamku. Slzy jí tekly proudem ale stále se na mě usmívala. „Už je to všechno v pořádku, nemusíš se bát." Nabrala jsem trochu síly a pohla jsem s dlaní. Mamka mi ji okamžitě pevně stiskla.

„Mami," řekla jsem potichu. „Co se stalo?" Pohladila mě po hlavě. „To ti řeknu později, hlavní je, že už jsi v pořádku." Ale já chtěla vědět pravdu. Chtěla jsem vědět, proč mám na dlani pořád obtisk jeho ruky. „Ne mami, opravdu chci vědět, co se stalo." Podívala se na mě a odkašlala si. „Měla si panický záchvat a tvé srdce se na chvíli zastavilo. Našla jsem tě ležet v koupelně. Nechtěli jsme ti říkat pravdu, protože se doktoři báli, že by tě to vystresovalo ještě víc. Ale to, jak doktor říkal, že máš poslední dobou hodně stresu, tak to je pravda. Mio, víš doufám, že za mnou můžeš kdykoli přijít a říct mi, co se děje, že ano?"

Jak to dořekla, vrátily se mi všechny vzpomínky. Na tu koupelnu, na tu noc a na den před tím. Takže to asi nebyl sen. Jen jsem přikývla. „Zlatíčko prosím, mluv se mnou. Prostě jsem nevěděla co mám říct. Chvíli jsem se jen tak koukala do stropu a přemýšlela. Nakonec jsem to ale ze sebe musela dostat ven.

„Nemám žádné problémy s psychikou, nebo o nich aspoň nevím. Jen je toho teď na mě moc. Když jsem smutná, vybaví se mi všechno možné z mého života. Hlavně to špatné. Třeba jak umřel táta. A nebo ta věc s Tomem. A když se to všechno v mé hlavě nahromadí, je to strašný. Panické záchvaty jsem měla párkrát v životě, ale vždycky jsem se nějak uklidnila. Ale tady jsem nevěděla co se děje s co mám dělat."
Trochu se mi točila hlava, ale snažila jsem se aspoň trochu usmát.

„Mio, zapamatuj si, že vše zlé je k něčemu dobré. Táta se má mnohem lépe a každý den se na nás s úsměvem na tváři dívá. A Tom? Prosím tě, vždyť jste do sebe zabouchlí až po uši." Zčervenaly mi líčka. „Mami!" Obě jsme se smály. „Doktor říkal, že jestli budeš v pořádku, pošlou tě za pár dní domů. Takže by jsi měla stihnout poslední den školy." Jen jsem přikývla. Aniž bych si to uvědomila, zase jsem usnula.

775 slov