I will never forget you |Tom Holland| CZ

Kapitola devátá

Vyběhla jsem schody a zamkla se v pokoji. Pořád jsem na té kytici hledala nějaký papírek nebo něco, co by mi řeklo víc. Došla jsem k oknu abych si z parapetu vzala vázu. Nalila jsem do ní vodu a kytici dala do ní.

Už jsem chtěla vázu položit na stůl, ale něco mi říkalo, že se na ní mám dále dívat. Třeba na něco přijdu. Sedla jsem si na svou malou židličku/malý gauč pod mým oknem, kytici jsem položila na parapet o který jsem opřela mé ruce a na ně položila svou hlavu.

Někdo by řekl, že je to prostě jenom kytka, kterou mi někdo dal. Ale není. Je to moje nejoblíbenější květina, a je tak jinak krásná. Má nádhernou levandulovou stuhu a malé žluté květinky na ozdobu. Je to ta nejhezčí kytice, co jsem kdy viděla.

„Líbí?" Vzhlédla jsem a uviděla jsem Toma, jak se ve svém okně opírá stejně jako já a pozoruje mě. Podívala jsem se na kytici a zpátky na Toma. „T-to jsi byl ty?" Zeptala jsem se potichu. Místo odpovědi začal vyprávět. „Pamatuju si, jak jsme spolu často chodili na louku. Vždycky jsem ti chtěl utrhnout květiny, ale nevěděl jsem, jaké máš ráda. Bylo nám 7. Přišla si ke mně a řekla mi, že nejvíc miluješ kopretiny a lilie. Proto jsem ti vždycky natrhal kopretiny a na tvoje narozeniny a takové dny jsem ti koupil lilie. Takže jsem neměl problém s vybíráním květin."

Ukápla mi slza. Ty všechny vzpomínky se mi vrátily zpátky. Jak jsem se na něho vždycky dívala z okna, jak má problémy se zavázáním aspoň dvou květin k sobě. Strašně jsem se tomu smála, ale zároveň to bylo krásné.

„Pořád si mi neodpověděla na otázku. Líbí?" Měl nadějný, ale zároveň strašně zlomený a bolestný výraz. Píchlo mě u srdce. „Jsou to ty nejkrásnější květiny, co jsem kdy viděla. Moc ti děkuju Tome."
V jeho očích se objevila jiskra. Tohle asi nečekal. Vstala jsem vzala vázu a položila ji na stůl. Otevřela jsem šuplíky a hledala tu jednu věc, kterou jsem teď potřebovala. Až jsem ji našla. Přišla jsem zase k oknu a ukázala mu provaz. „Nechceš si to zopakovat?" Usmála jsem se. „Ani nevíš jak." Oba jsme popadli lepící pásku. Já jsem si jeden konec přilepila na konci mém parapetu. „Tak, a teď Tome, CHYTEJ." Strašně jsme se tomu začali smát. Protože ta nostalgie byla hodně silná..

„Neboj Tome, to chytíš." „Ne Mio, to určitě nechytím." Hodila jsem po něm ten provázek. Místo toho aby to chytil, tak mu to dalo facku a spadlo mu to. Umírali jsme smíchy.

Hodila jsem to teda po něm a on to jen tak tak chytil, ale zůstal v tom nějak divně zamotaný. Slovo "smích" se mi už tady psát nechce, ale musím, protože tomuhle se nesmát nemohlo. Ustřihl kousek pásky a nalepil si to stejně jako já. „Nemůžu uvěřit, že mas pořád ten provázek." „Ale nemůžu nikde najít ten košíček."

On někde začal hrabat až vyhrabal papírovou krabičku, která byla otevřená a měla takový popruh jako u ramínka na oblečení. Byla ozdobená našimi společnými fotkami a různými samolepkami. „Děláš si srandu, ty to pořád máš!" Dívala jsem se na něho s otevřenou pusou. „Jasně že jo."

Něco dal do košíčku, pověsil ho za provázek a svižným pohybem ho poslal ke mně. Já ho jen tak tak chytila. Podívala jsem se do něj a popadla malý deníček, ve kterém jsme si vždycky psali kdy a kde se sejdeme. Já vím že jsme si to mohli jen říct jako normální lidi, ale my dva jsme si prostě psali takové vzkazy.

Vzala jsem tužku a nalistovala prázdnou stránku. Mezitím jsem mohla přečíst nějaké vzkazy.

V 18:00 před mým domem. Je to důležité.
Dobře, budu tam.

Půjdeme dneska hrát basket?
Tome já chci spát!
Prosím tě pojď.
JÁ TĚ ZABIJU.

Podle pravopisu jsem poznala, že nám mohlo být tak 12. Musela jsem se nad tou myšlenkou pousmát. Na prázdnou stránku jsem napsala Tak zítra ve škole? :) Dala jsem deník zpátky do košíku a poslala ho Tomovi. Jak si přečetl můj vzkaz, popadl propisku a něco tam naškrábal. Už se nemůžu dočkat :)
„Dobrou Tome, a díky za krásnou květici."

„Rádo se stalo." Než jsem zavřela okno, zaváhala jsem. „Já jen, doufám že jsi to co jsi před tím řekl nemyslel vážně, protože by byla škoda o tebe přijít." Vyklouzlo ze mě. Jeho oči se dívali hluboko do mě. „Ne, nemyslel, protože by byla škoda přijít o tebe, ale jediné co jsem myslel vážně byla moje omluva."

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Probudila jsem se do krásného dne. Ale hned jak jsem otevřela oči tak jsem věděla, že to nebude jednoduché. Nejenže je venku horko jako prase, ale taky budu muset vidět Toma a vysvětlovat kamarádkám, kde jsem byla.

Rychle jsem se osprchovala, oblékla jsem si modré džínové kraťasy a bílé krátké tílko. Vlasy jsem si zapletla do dvou francouzských copů a na make-up jsem se vykašlala úplně. Dala jsem si snídani, popadla batoh a tenisky a šla jsem do školy. Dneska je čtvrtek a já zítra končím předposlední rok střední. Už mám všechno připravené, i šaty. Moc se těším na prázdniny, ale moje třída mi bude chybět.

Skateboard jsem dneska nechala doma, včera jsem ho čistila a chtěla jsem jít dneska pěšky. Času jsem měla dost, musela jsem si ještě ráno uklidit skříňku.
Šla jsem kolem parku a v tu ke mně přiběhl krásný pejsek, kterého jsem okamžitě poznala. „Tesso!" Nadšeně vrtěla ocasem a já si k ní klekla, abych ji mohla hladit. „Sakra, Tesso kde jsi?" Slyšela jsem někoho volat.

Moc jsem si toho nevšímala a dále hladila Tess. Slyšela jsem, že za mnou někdo přiběhl. „Máš úžasného psa, víš to?" Otočila jsem se na něj s úsměvem. „Je ta nejúžasnější." Úsměv mi opětoval. „Co tu děláš tak brzo? Normálně ještě spíš." Zatvářila jsem se uraženě a praštila jsem ho do ramene. „Prostě jsem si řekla že dneska půjdu dřív." Uvědomila jsem si, že ani nevím kolik je hodin. „Já hodím Tessu domů a přijdu."

Bylo vidět, že ani jednomu z nás se nechtělo mluvit o včerejšku. Tahle situace, je to na mě moc. Po tom všem co mi udělal, nevím jestli mu můžu odpustit. On to moc dobře ví. Jenže mě k němu pořád něco táhne. Sdílíme spolu dětství a kus našeho života. Prostě nevím, co mám dělat..

1051 slov